Home

USA 2000 - deník

Sun, 02.03.2008 - 23:14 — admin

V létě 2000 jsme se zúčastnili vývoje mobilního robota ve Wilsonville (Oregon, USA). Naše příjemné i nepříjemné zážitky jsem sepisoval a nyní je poskytuji ostatním pro pobavení, případně i pro výstrahu.

Obsah podle týdnů

Obsah podle témat
Létání

Cestování a turistika

Robot
Válka s Garym
Vyhazov
1. týden: 3.7. - 9.7.
Pondělí 3.7. - let do USA
Odlétáme z Prahy s asi desetiminutovým zpožděním, cestu letadlem (poměrně malý Boeing 757) snáším dobře. O letuškách lze říct, že je na co se dívat (narozdíl od United Arlines).

Ve Frankfurtu nám ještě před vstupem do prostoru, kde se čeká na nástup, kontrolují víza (a kladou všetečné otázky lidem s ruskými a izraelskými pasy). Z nějakého důvodu nabíráme hodinové zpoždění, protože jsme propásli náš čas na runwayi a tak musíme čekat na další "okno" - pořád něco vzlétá a přistává.

V letadle (Boeing 747-200) je nechutně málo místa na nohy. Znovu dostáme jídlo (až moc s ohledem na vynaloženou námahu). Dokud letíme nad mořem, je jasno, nad pevninou se zatahuje a nic nevidíme. Ještě v letadle musíme vyplnit dva papíry s prohlášením, že nevezeme maso nebo rostliny, nevezeme víc než $100 000, proč jedeme do Ameriky, kdy se chceme vrátit, atd...

V Chicagu procházíme imigrační kontrolou. S Tomášem, který jde první, se úředník taochu baví, na naše dopisy (které vypadají stejně) se ani nepodívá, jen se zeptá, jak dlouho chceme žůstat). Do pasu nám sešívačkou přicvakne kus papíru, který se zase odevzdá při odletu, a jsme v Americe.

Zjišťujeme, že jsme bez zavazadel a že se máme "ohlásit" na pobočce United Airlines v Poatlandu.

Cestu do Portlandu trávíme v Boeingu 737 v "Economy Plus" třídě (víc místa na nohy). Znovu je na programu dlabanec (pravý americký steak a zmrzlina). V Oregonu prší a z Garym slibovaného obletu Mount Hoodu moc nemáme (z oblaků vyčuhuje kus zasněžené skály).

V Portlandu nás vyzvedává Carol se Zbyňkem (Garyho prý "berou záda". V kanceláři UA se dozvídáme, že naše zavazadla dorazí zítra.

Po uvítání a ubytování ve stanech si prohlížíme oba domy, Garyho svinčík a hlavně roboty.

Blue vypadá celkem dobře, White je jenom prázdný plechový odpadkáč s motory a koly pode dnem.

Seznamujeme se s domácí zvířenou, po jídle (pizza) se trochu povídá, voláme domů a jdeme spát.

Když se jdu umýt, podaří se mi "projít" screendoorem (dveře se síťkou po celé ploše) - v šeru jsou vpodstatě neviditelné - jdu, Gary stojí proti mně, a najednou se zarazím o screendoor.
Úterý 4.7. - The Independence Day
Ráno se budím v 5, tak si jdu číst. Poté, co se všichni probereme, jdeme instalovat ethernetové kabely pro můj počítač a roboty. Chlápek z letiště přiváží některé z našich zavazadel a asi za hodinu i zbytek. Moje zámky jsou ustřižené, ale zdá se, že nic nechybí. Zapínáme Blue, trochu to zasmrdí a konec.

Zjišťujeme, že shořel vypínač, protože Blue NEMÁ pojistku a Gateway zůstala neizolovaně ležet na hliníkovém (uzeměném) nosném plechu.

Večer je na ulici celouliční party na oslavu Dne nezávislosti (The Independence Day). Poznáváme sousedy, ochutnáváme zdejší pečivo (moc cukru) a klobásy na barbecue a pivo (nic moc). Poté, co se sešeří, začíná "ohňostroj". Na naše poměry je to slabota, ale zdá se, že Aneričani si vystačí. Jedna z rachejtlí totiž téměř končí na střeše jednoho ze zdejších domů (veškerá zástavba je ze dřeva).

Po půlnoci přijíždí Martin.
Středa 5.7.
Jedeme s Garym do Fry's koupit vypínač pro Blue. Fry's je supermarket s elektronikou, elektronikou, výpočetní technikou a jiným (s trochou nadsázky se tam nechá koupit všechno od odporu po lokomotivu).

Fascinuje mě, že Gary klidně nechá před Fry's stát odemčené auto.

Vyměňuji vypínač a přidávám pojistku. Po chvíli testování pro změnu odchází potenciometr na řízení, který se ve Fry's nedá koupit a musí se objednat.
Čtvrtek 6.7.
Začínám pracovat na White (na upevnění Gatewaye a Sartoria), ale jde to pomalu, protože na dně popelnice se poměrně špatně pracuje.

Odvážíme nějaké kusy počítačů na farmu (odvézt na farmu je synonymem pro vyhodit). Jdeme se podívat do beadstore (dřevěná bouda plná korálků za mnoho tisíc dolarů zajišťovaná nejspíš jen kódovým zámkem a možná alarmem), kde pracují (vyři'zují objednávky z celého světa) Carol s Virginíi.

Odnášíme krámy do cabin, což je dřevěný barák v lese (zajištěný snad ještě méně než beadstore. Uvnitř mě překvapuje (asi dost drahé) elektronické piano. Podle všeho tady Gary s "rodinou" několik let žil.
Pátek 7.7.
White trucuje, potenciometr pro Blue má dorazit v úterý.

Colin (jeden z lidí majících něco společného s Robot Café) přiváží k večeři pizzu a pivo.

Po večeři k němu jedeme na video (Matrix). Zdá se, že Češi jsou dobrá atrakce. Poznáváme Colinovu rodinu a především nechutně dotěrného psa Gizma (podle filmu Gremmlins - jeho čumák skutečně vypadá jako příšerky ze zmíněného filmu). K videu dostáváme pivo a chipsy s nějakou omáčkou.

Po videu nás Colin bere na krátkou noční exkurzi po Portlandu (částečně autem, částečně pěšky).
Sobota 8.7.
Jarda a já jedeme na farmu pomoci stříhat ostružiny kolem plotu. Zatímco Carol s Virginií (a my) tvrdě makáme na ostružinách (opravdu většina z nich má víc než avízovaných 12 stop), Gary si v pohodě zatlouká nějaké sloupky.

Ruce máme celé podrápané. Po práci se musíme omýt isopropylem kvůli poison oak (škumpa - vypadá docela neškodně, ale po dotyku způsobí do několika dnů ošklivé boláky). Celá "zábava" na farmě trvá asi 5 hodin.

Po práci jdeme na oběd do Deny's (fastfood). Pivo je úplně jiné chuti než naše, podává se bez pěny a s plátkem citrónu. Navíc musíme dvakrát ukazovat ID (pas) - jednou při odjednávání a podruhé, když nám pivo přinesli.

Večer Gary s Virginií odjíždí na loď do Olympie. Tomáš a Zbyněk s Colinem a nějakými dvěma kočkami jedou někam, na Jardu a mě se nějak zapomnělo (Zbyněk myslel, že jedeme na loď).

Chvíli se pokouším dívat na video (Star Wars), ale usínám u toho, tak jdu spát.
Neděle 9.7.
Máme odpočinkový den. S Jardou jdeme na prohlídku Fry's. Pak se jdeme podívat do parku za Zbyňkem, Tomášem a Carol, kteří šli hrát volejbal s "přítelkyněmi" ze včerejška. Samozřejmě už jsou pryč.

Večer debatujeme o několika netradičních provedeních robotů (především dvoukolový s těžištěm pod osou kol). Také přichází na přetřes otázka robotického projektu v Praze po návratu, protože se ukazuje, že tady moc své představy neuplatníme.


2. týden: 10.7. - 16.7.
Pondělí 10.7.
White pořád trucuje, vypadá to, že někde přetékají buffery.

Večer jedeme s Carol na volejbal do nějakého křesťanského centra. Nevím, jak k nim Carol přišla, do kostela nechodí. Tomáš trochu budí podezření svými výkřiky ve stylu "Ježíšmaria" a pododnými do křesťanské komunity nevhodnými.
Úterý 11.7.
Jezdím s Garym po nákupech v Tualatinu. Svého 35 let starého Rovera zásadně nikde nezamyká.

Konečně jsem vyřešil problém s White: nově vyrobený (dlouhý) I2C kabel konečně funguje. Na původním (krátkém) však nenacházím jediný důyod, proč by neměl fungovat.

K večeři Carol dělá hanburgery, bohužel je nechá chvíli bez dohledu na barbecue a Dingo čtyři z nich sežere. Dorážíme se vařenou kukuřicí. Nic moc, ale jíst se to dá.
Středa 12.7.
Večer jedeme s Garym na žonglování na Reed Collage. Vypadá to tak, že na louce se mezi lidem pohybují ti, co umí a poučují ty, co neumí. Lidé tu hází vším možným od míčků po krabice.
Čtvrtek 13.7.
Konečně se mi daří zprovoznit PI kontroler pro White ve Visual Basicu. Zjišťuji, že jeden z enkodérů funguje pouze při otáčení jedním směrem. Navíc se ukazuje, že hřídelky enkodérů mají asi 5 mm vůli. Jarda dokončuje použitelnou verzi programu pro vizualizaci sonarových dat.
Pátek 14.7.
Konečně přišel potenciometr pro Blue, tak ho instaluji a zkoušíme nasnímat nějaká data. Zjišťujeme, že ve vzdálenosti větší než 2 m od robota sonar (hlava se 4x4 transducery připojenými nestíněnou dvojlinkou - I2C kabel) zobrazuje totální chaos.

Zprovozňujeme starou testovací sestavu (test bed) s hlavou, která má na každé straně pouze jeden transducer (připojený stíněným kabelem. Ta dává bez nejmenších problémů kvalitní nezašuměné obrázky.

Gary se rozčiluje nad výsledky našich měření, popírají totiž jeho tvrzení, že sonary na Blue vždycky fungovaly perfektně. Trvá na nových měřeních v "controlled environment", ať už to znamená cokoliv.

I tato měření prokazují naši teorii o nepoužitelnosti sonarů na Blue pro vzdálenost větší než dva metry.

Večer je barbecue u Colina. Je to typicky nudná americká party, kde se hosté rozprchnou, jakmile se dojí. Zůstáváme jen my Češi, jsme totiž závislí na odvozu Colinem, protože Gary s Vidginií odjeli v průběhu večera do Olympie.
Sobota 15.7.
Carol nás odváží na výlet do Portlandu. Zastavujeme se u Susan. Tomáš se pokouší (neúspěšně) sehnat nějaké CD. Jdeme do OMSI (Oregon Museum of Science and Industry), kde je dnes vstup zdarma. Už za poplatek je možné si prohlédnout vyřazenou vojenskou ponorku, ale od toho pro množství lidí a dlouhé čekací lhůty upouštíme. Po krátké prohlídce downtownu (centra), kdy zjišťujeme, že v Portlandu v zásadě nic zajímavého není, se uchylujeme do stínu v Povel's (ohromný bookstore), kde trávíme téměř celý zbytek oddoledne. Těsně před odjezdem ještě s Jardou jdeme projít China Town. Je tam ale dost mrtvo.

K večeři je pizza, protože Carol celý den někde lítala a nechtělo se jí vařit. Naivně přitom doufala, že dvě pizzy stačí pro šest lidí a ještě zbyde na zítřek k obědu.
Neděle 16.7.
Na chystanou výpravu k Silver Falls vyrážíme až po poledni (Carol se nějak nemohla vyspat).

Vodopády jsou nádherné, dojem je ale možná daný tím, že jsem ještě nikdy žádné vodopády ve skutečnosti neviděl.

Zážitek z přírody trochu kazí davy pseudoturistů v pantoflích, které lze najít všude, kam se dá během krátké doby dojít z parkoviště (a to je tady většina turisticky atraktivních míst.

Cestou zpět Carol kupuje kukuřici, vezeme se přes přívoz (tak pro 6 aut, $1.50 za auto, chodci a cyklisté zadarmo).

K večeři je spousta zeleniny a kousek klobásy. Tentokrát hlídám barbecue já, takže nejsou ani spálené ani sežrané Dingem.


3. týden 17.7. - 21.7.
Pondělí 17.7.
Dozvídám se, že kdosi (Gary) v Olympii Dinga čímsi nakrmil, a ten pak posral celou korbu pick-upu včetně nafukuvacího člunu tam uloženého.

Pořád se snažím(e) přesvědčit Garyho, že sonarová hlava na Blue nestojí za nic a nefunguje. Po vzteklé otázce, zda se snažím dokázat, že jeho sonary nefungují, a nabídce, zda si chci udělat prázdniny v USA, si na jeho přání celý den hraji s ultrazvukovými měřidly vzdálenosti (electronic tape measure). Práce na robotech tím pádem stojí.

Večer jedeme s Carol na volejbal.
Úterý 18.7.
Spory mezi Martinem a Garym (mj. i kvůli sonarům) se vyhrocují natolik, že to vypadá, že Martin zítra odjíždí. Večer se po několikahodinovém pohovoru (při kterém nikdo z nás neasistuje) situace uklidňuje a Nartin, zdá se, (zatím) zůstává.
Středa 19.7.
Konečně jsme Garyho přesvědčili, že sonarová hlava na Blue nefunguje (že to ale dalo práci).

Instalujeme na Blue hlavu z testovací sestavy. Dává podstatně lepší výsledky.

Večer jedeme na žonglování.
Čtvrtek 20.7.
Povedl se mi další důkaz, že sonarová hlava na Blue nikdy nemohla fungovat (bohužel jsem si nezapsal jaký). Gary pořád trochu trucuje.

Večer jedeme se Susan na Summer concert do Portlandské ZOO. ZOO je koncipováno parkovým stylem s "atrakcemi" jako stanice badatelů v Africe nebo hlazení zvímuátek. Vstupné na koncert je $6.49. Takový koncert vypadá asi tak, že zhruba milion (dobře, jenom pár desítek tisíc) lidí rozloží na volném prostranství deky, křesílka... Rozvalí se, bagrují a poslouchají hudbu. Tento program nás příliš nebere, takže jdeme projít ZOO a obhlédnout zvířátka (dvou i vícenohá). Ani jedněch moc k viděni nebylo. :)
Pátek 21.7.
Celý den pracuji na přípravě velkého odpoledního sonarového testu, tzn. výroba nových hlav, držáků pro ně a pod.

Vzhledem k tomu, že Gary nechává (jako ostatně vždycky) svou část na posledni chvíli a mě se potom v nastalém chvatu podaří zlomit závitník, celá akce se poněkud opožďuje..

Když dochází na věc, totiž snímání obývacího pokoje sousedů (mladí novomanželé - nemají skoro žádný nábytek), sousedka (Heather) se cuká, myslí si totiž, že jí chceme přitáhnout do domu celého robota.

Gary ji zvel do Carol's house, musímei sestavit aparaturu připravenou k přenosu, nabootovat Windows, předvést, co hodláme dělat...

Po této předváděčce koaečně souhlasí, takže celý cirkus balímei a stěhujemei znovu. Kvůli jednomu z Garyho nápadů ještě musím narychlo upravovat dráty, což znamená, že skončíme někdy okolo šesté.

Rychle (čímž myslím opravdu RYCHLE) se balíme (ještě, že mezi sebou nemáme žádnou ženskou:) a vyrážíme na asi 2.5 km vzálenou zastávku autobusu (máme na to asi 25 minut). Poklus v opánkách s plnou Gemmou na zádech je opravdovým požitkem, ale autobus nakonec (asi s půlminutovou rezervou) stíháme.

Autobusová linka SMART do Portlandu je zadarmo (platí se z rozpočtu obce a příspěvků firem sídlících podél trasy). Jezdí ji taková větší "dodávka" (s klimatizací) asi na23 lidí. Kromě nás s ním jezdilo pár (2-4) Američanů. Možná že v době cest z/do práce je to lepší, ale moc tomu nevěřím. Při ceně benzínu necelé $2 (spíš málo přes $1.50 podle oktanového čísla) za galon (skoro 4 litry) totiž každý jezdí raději autem. Tomu odpovídá i množství parkovacích ploch a počet lidí jedoucích v jednom autě.

Susan nás vyzvedává na parkovišti a odváží k sobě. Po večeři přichází její soused Louis (?) a probírá se plán na příští víkend. Spíme na nafukovacích matracích v obýváku.
Sobota 22.7.
Odjíždíme do Susaniny kanceláře (a skladu kabelů, se kterými obchoduje), kde nakládáme hot-top (vpodstatě káď a ponorná kamna - taková "polní" koupelna). Káď je v rozloženém stavu v obrovské ploché krabici., která se nebezpečně rozpadá.

Ještě se zastavujeme v Home Depotu pro dva plotové díly a plastové trubky na vodu a elektrický kabel.

Cestou stavíme u nějakého kamenného památníku (prý ho stavěli v době krize - místo sociální podpory stát vymyslel nezaměstnaným práci). Výsledkem stejné "sociální" akce je i do skály ručně (bez použití výbušnin) tesaná Columbia Historic River Highway.

Dále se zastavujeme u asi čtyř vodopádů, včetně nejslavnějších (a turisticky nejzprofanovanějších = mají tam obrovské parkoviště) Multomah Falls. Podle legendy tam obětovali (shozením) jakousi indiánskou princeznu, jejíž siluetu je prý možné spatřit v proudu řítící se vody. Dokonce šplháme nahoru k začátku vodopádu (převýšení 600 stop na jedné míli).

Po přejezdu Columbia River (prý druhá nejvodnatější řeka světa, na mostě se platí mýtné) se rozhodujeme pro malé dobrodružství.

Necháváme se vyložit z auta (jen s malými batohy) s tím, že zbytek cesty dojdeme. Jarda zjišťuje, že zapomněl hikovací boty a tak vyráží v opánkách.

Turistika v Americe má vzásadě dvě podoby: div ne asfaltky pro vozíčkáře v turisticky zprofanovaných oblastech a opravdový outdoor bez značek, mostů a podobných hýčkadel, na které je český turista zvyklý. Na druhý druh turistiky je neocenitelným pomocníkem GPS (ovšem ta Martinova se v kopci obklopeném údolí řeky nechytá.

Jdeme po nedokončené (pravděpodobně z finančních důvodů) železniční trati (přesněji řečeno jakž takž srovnaném pásu vedoucím souběžně s řekou). Abychom se dostali k Susanině chatě, musíme se dostat přes řeku Klikitat. Ani po dvou hodinách pochodu není žádný most v dohledu a řeka, která na startu byla asi tři metry široká a zaříznutá do skály, je najednou široká metrů padesát, poměrně prudká a plná kamení (což je divné, protože jdeme proti produ). Martin to vysvětluje (spíš má teorii) tím, že jelikož jsme de facto v poušti, voda směrem po produ ubývá (vsakuje se jí více, než stačí nepříliš četné přítoky dodávat).

Poté, co odrazujeme Tomáše od přeplavání řeky, se rozhodneme vrátit. Btw. Susan nám na cestu vnutila lano (just for sure).

Vracime se zpět do výchozího bodu a pokračujeme asi 3 hodiny ostrou chůzí po silnici (a většinu cesty do kopce.

Na začátku cesty dokonce zkoušíme zpívat, abychom přebili řev mučených nohou, ale po chvíli vzdáváme i to a jen mechanicky šlaapeme další a další kopce.

Je už tma a Martin tvrdí, že v lese právě zahlédl dva páry očí. Pro jistotu už do lesa nesvítíme a raději nezmenšeným tempem šlapeme dál.

Těsně před odbočkou k chatě (ovšem po ní je to k chatě ještě alespoň půl míle) potkáváme Susan (s autem), která se nás právě vypravila hledat. Nahládáme se do auta a jedeme k chatě.

Chata má později sloužit jako kůlna budoucího domu. Z toho jsou zatím vykopané pouze základy, ale zdá se, že Susan pracuje rychleji než Gary.

Téměř současně s námi přijíždí John (kutil všeuměl, Susanin známý, cca 50 - 55). Tentokrát je tu jako pokrývač, střecha se bude pobíjet thérákem a laťkami.

K večeři jsou brambory ve slupce a kuře (obojí na barbecue) - vypadá to, že první věc, kterou Američan koupí před tím, než začne stavět, je barbecue.

Po večeři nám John ukazuje fotky z jakési kajakářské (jezdí na nějakém mořském kajaku) výpravy někde v Oceánii a fotku medvěda (alespoň on tvrdí, že ten flek na fotce je medvěd) nejspíš z Aljašky. Po typickém americkém večerním klábosení se jde spát.
Neděle 23.7.
Ostatní (Martin, Jarda a Tomáš ) se chystají na průzkum okolí, já kvůli puchýřůn sotva lezu, tak půjčuji Jardovi terénní boty. Já zatím dělám pomocnou sílu na stavbě: řežu thérák a laťky, pomáhám Susan lepit potrubí, v rámci možností (co opánky dovolí) lezu po střeše.

Zbytek týmu je po návratu pln zážitků z plotů, cedulí "No Trepassing", psů, krav a podobně.

Martin rovnou v hikovacích botách leze na střechu pomáhat Johnovi.


4. týden: 24.7. - 29.7.
Pondělí 24.7. - Čtvrtek 27.7.
Provádíme spoustu dalších pokusů se sonarem, stavím nějaké nové destičky, mechaniku pro White, prostě obvyklá rutina.

Jeden den jsme měli celkem "zajímavou" večeři: zeleninové placičky s obilnou kaší. Oboje chutnalo přesně tak, jak to vypadalo: nechutně.

Pokouším se učit hrát na kytaru. Moc mi to nejde a prsty bolí. Na příští týden mám slíbený kurz svařování.

V pátek se chystáme na hike, uvidíme, jestli to bude zase "survival".
Pátek 28.7.
Rabujeme ledničky, balíme a Smartem (zase jsme ho stihli akorát) jedeme do Portlandu. Susan nás vyzvedává na Barber Boulvardu, kde je konečná Smartu. Jedeme k ní, nakládáme věci do jejího a Louisova (Susanin soused) auta a jedeme vstříc Indian Heaven Wilderness.

Přejíždíme Columbia River a po nějaké době sjíždíme ze silnice. Za tmy a po asi 10 mílích po prašné (mít větrání ze škodovky, asi bychom se udusili) štěrkem sypané cestě nacházíme náš kemp.

Americká campsite sestává z parkovacího místa, stolu s lavicemi, ohniště s mříží a kusu rovného místa. Poblíž je kohoutek (ze země trčící trubka s kohoutkem) s pitnou vodou a záchod(y). Voda z většiny okolních jezer je prý pitná, takže bůhví odkud voda do kohoutku teče...

Většina (nebo alespoň dost) Američanů cestuje s plně vybavenou domácností (karavan nebo obytný přívěs) často velikosti autobusu. Za pojízdným domem je často tažen ještě jeep nebo jiné auto pro pojížďky okolo kempu. Jiní tyto pojízlďky konají s celým "domem".

Je krásně čistá obloha, takže ze spacáků pozorujeme hvězdy.
Sobota 29.7.
Budíček v šest ráno obstarávají komáři.

Snídáme nějaké Granola bary, voda a pomerančový juice.

Balíme spacáky, zatímco Susan s Louisem odváží Louisovo auto na předpokládaný konec cesty.

Pak jedeme (šest lidí a šest velkých báglů v jednom off-roadu (Nisan Pathfinder) na začátek trailu. Tam nás Susan vyklápí a sama odváží zaparkovat auto (u trailheadu se nedá parkovat) s tím, že se k nám připojí později.

Krajina Indian Heaven je úchvatná, bohužel, jak záhy zjišťujeme, úchvatné je i množství komárů tam žijících. Český repelent Autan (ani repelent americk7, kter7 měl s sebou Louis) zcela zjevně proti americkým konárům nefunguje.

Vylézáme na Sawtooth Mountains a šplháme na jeden ze "zubů" (pěkně se mi třesou nohy). Tomášovi s Martinem to evidentně nestačí a lezou ještě výš (jak později přiznávají, sestup byl "pěkně o hubu"). Vyhlídka je báječná (jsou vidět všechny tři velké hory v okolí a, což je ještě lepší, nejsou tady komáři.

Slézáme dolů a míříme na místo setkání. Susan už tam čeká (tvrdí, že tak dvě minuty). Pokračujeme a potkáváme nakrátko ostříhaného chlápka s celkem hezkou přítelkyní, ale hlavně s "pětačtyřicítkou" v pouzdře na opasku.

Pomalu, ale jistě zjišťujeme, že se nemůžeme ani zastavit, aniž by nás komáři sežrali zaživa.

Po rychlé "koupeli" v jednom z jezer ("na Adama", Susan se nekoupala, ale pozorovala vše ze břehu) se náš plánovaný dvoudenní pobyt zde mění v zoufalý úprk k autu. U jednoho z jezer táboří rybáři, zřejmě tedy vědí, jak se komárům ubránit. Asi tři míle před koncem proti nám vybíhá hiker v krátkých kalhotech a tričku, avšak s čímsi jako včelařskou kuklou na hlavě a dvěma holemi. Poslední úsek cesty upalujeme rychlostí asi 3 mph a v 8 večer (těsně před setměním se s vypětím sil dostáváme k autu.

Přejíždíme do kempu, kde Susan odstavila auto. Martin se Susan leží vzadu (Louisův truck je auto s "bednou" vzadu.

Rozděláváme oheň a opékáme klobásy. Po celodenním sprintu chutnají (s chlebem a cibulí) báječně, ráno (na denním světle se ukáže, že mají podivnou barvu i vůni. Chvíli se bavíme, pak nás přijde sprdnout soused (jehož děti a psi tu budou dělat bordel ráno) z vedlejší campsite, že děláme hluk po desáté večer.
Neděle 30.7.
Budíček opět obstarávají komáři (tentokrát až v 7). Snídáme chléb se sýrem (na zbytek klobás si z jinde vysvětlených důvodů nikdo netroufl) a balíme.

Jedeme k Ice Cave, kterou všichni kromě Tomáše a Susan prolézáme. Je to malá jeskyně s ledovými pseudokrasovými útvary (zas tak moc jich tam není) a pěkně studeným klimatem. Také je plná jezírek ledové tříšti, šutrů a závalů. V jednom z jezírek jsem otestoval nepromokavost svých hikovacích bot (nejsou nepromokavé).

Zastavujeme se v Hood River (mělsto) a jdeme na ochutnávku a exkurzi do místního mikropivovaru "Full Sail". Z exkurze moc nemáme kvůli vysoké hladině hluku (a to je neděle, tzn. že provoz stojí) a problém je i v anglické odborné pivovarnicé terminologii.

Dostáváme ochutnat pražený (?) slad a přičichnout ke granulovanému chmelu. Za zmínku ještě stojí jediná (a celkem malá) linka na plnění lahví s výkonem 600 lahví za minutu.

Po prohlídce dostáváme ochutnat druhy piva zde vařené: pro stůl dostáváme tácek s asi "deckou" od každého druhu. K pití si poté objednáváme Pilsner (imitace plzeňské receptury), ale ani to není nic moc.

Louis nás opouští a vrací se do Portlandu. My jedeme na Timberline Lodge pod Mt. Hoodem.

Martin s Jardou vyráží na hike a my ostatní (s puchýři) sedíme v salónku nad ledovým čajem z flašky ($2.50) a fialovými chipsy s pálivou omáčkou ($10).

Hikeři se (navzdory Martinovým zvyklostem) vrací včas.

Cestou zpět se zastavujeme v nějakém grillu (ve skutečnosti poměrně luxusní restaurace (asi $15 na osobu včetně polévky nebo salátu). Jídlo je vynikající a personál nepochybně dohlednější než naše popelnice.

Po sprše chvíli blbneme s kytarou a pak jdeme spát.


5. týden: 31.7. - 6.8.
Pondělí 31.7. - Pátek 4.8.
Garyho manželky jsou v Minessotě.

V pondělí jsem vzhůru už v 8.

Konečně se nám daří Garyho přesvědčit, že pro Blue je nejlepší malá hlava (4*1 transducer).

Učím se řezat autogenem.

Ve čtvrtek vaříme guláš s knedlíky a zveme Susan na večeři. Ona i Gary se oblizují až za ušima.
Sobota 5.8. - Neděle 6.8.
Tento víkend je vyhrazen odpočinku (flákání).

V neděli skenujeme fotky a jdeme do kina na film "Hollow Man". Zvuk je úžasný, teplota v sále už nižší (pro mě fajn, ale Zbyněk si stěžuje).


6. týden: 7.8. - 13.8.
Pondělí 7.8. - Čtvrtek 10.8.
Klasicky zápasíme s Garym i s roboty.
Pátek 11.8.
Autobusem se přesouváme do Portlandu. Susan nás vyzvedává a jedeme k ní do firmy. Martin se konečně dozvídá, jakou "favour" po něm Susan chtěla. Má odvézt druhé auto na letiště. Po Martinově cvičném kolečku kolem bloku sedám k němu do auta a následujeme Susan na letiště. Tam Susan přebírá "Martinovo" auto a jede vyzvednout Rogera (Susanin bývalý přítel, atomový vědec, zabývá se také robotikou). Roger jede s námi (podívat se na Susaninu chatu).

Kvůli "vyzvedávací" akci dorážíme k Eagle Creeku později, než jsme očekávali (rozuměj za tmy).

Zavrhujeme ubytování v přecpaném hlučném kempu, takže obouváme boty, nasazujeme čelovky a vyrážíme na trail. Nejbližší místo vhodné pro kempování je vzdálené asi 3.5 míle od trailheadu (do té doby je sráz na jedné a skála na druhé straně trailu). Vodopády prohlížíme stylem: zaostřit čelovku: Jo, je tam nějaká voda, pokračujeme.

Slušné místo k přespání nacházíme okolo jedenácté. Sice tu hlučí vodopád tak, že se navzájem neslyšíme, ale dál se nám nechce, tak bereme zavděk tím, co máme.
Sobota 12.8.
Před snídaní zjislťujeme, že něco (myším stylem) prokousalo igelitku se zásobami a okousalo jednu z čokolád. Vzápětí vedle nacházíme myš bez hlavy. Jak později řekne Susan, alespoň ta myš umřela šťastná.

Dokončujeme zbytek trailu (většinu jsme ušli v noci) a míříme vzhůru k Indian Springs (asi 4400 feet). Cesta stoupá nechutně strmě, ale zvládáme to a dorážíme k prameni ("potůček" přehražený kusem betonu s trubkou), kde doplňujeme zásoby vody.

Sestupujeme k jezeru Wathum Lake (asi 3600 feet), kde táboříme. Rozděláváme oheň a pečeme klobásy. Večer je docela větrno.
Neděle 13.8.
Vstáváme a po snídani (bar a borůvky) se vydáváme na zpáteční cestu. Lezeme na Chinderere Mountain, kde potkáváme 2 bývalé (už 10 let žijí s rodiči v Torontu, v Hood River si načerno přes léto přivydělávají) Čechy asi tak v našem věku. Ti vylezli nahoru něldy v jednu ráno.

Na posledních 3 mílích cesty spadáme asi o 4000 feet. Místy je cesta na hranici přilnavosti terénních bot a to je sucho.


7. týden: 14.8. - 20.8.
Pondělí 14.8. - Pátek 18.8.
Pořád pracujeme.
Sobota 19.8. - Neděle 20.8.
Jarda s Martinem a Louisem jsou na 50mílovém hiku, my ostatní máme oddech, já trochu pařím HalfLife. V neděli večer se dozvídáme, že Louis nepřežil (u Wathum Lake mu vysadila kolena).


8. týden: 21.8. - 27.8.
Pondělí 21.8. - Čtvrtek 24.8.
Pořád pracujeme.
Pátek 25.8. - Neděle 27.8.
Je naplánovaná cesta na loď, na poslední chvíli se vše zruší, údajně kvůli nepohyblivému castoru (opěrné kolečko) na White. Následuje tichý víkend a málem jedeme pryč (na 3týdenní hike po Americe). V neděli vzásadě Garyho přesvědčujeme, že má cenu pokračovat. Za to, že nám dovolí dál pracovat na jeho projektu, se musíme vzdát všech víkendových aktivit.

Odpoledne je nám povolena krátká (tříhodinová) návštěva (a český pokec) u Pavla a Jarmily (emigrovali v roce 1985, bydlí nedaleko Wilsonville).


9. týden: 28.8. - 3.9.
Pondělí 28.8. - Sobota 2.9.
Pracujeme převážně na White. Ke konci týdne zjišťujeme, že v naší popelnici (White) nechodí I2C. V sobotu večer instalujeme vypalovačku.
Neděle 3.9.
Jelikož v předchozích dnech dost pršelo, rozhodují se u snídaně Gary s Virginií vyrazit na loď. Jardu a mě berou s sebou.

Na plavbu s námi jede Bob (Garyho známý, bydlí v Olynpii na své lodi).

Po asi čtyřhodinové plavbě (zpestřené lijákem) na motor (není vítr) kotvíme v jakési zátoce.

Večeříme společně s Bobem (Bob dodal špagety, Virginie lasagne).

Není mi zrovna dobře od žaludku, ale srovnává se to.


10. týden: 4.9. - 10.9.
Pondělí 4.9. (Labour Day)
Ráno Bob zjišťuje, že jeho motor je bez oleje. Gary mu dá všechea svůj a Bob jede pro benzín. Dlouho se nevrací a pak volá vysílačkou, že mu vysadil motor. Jedeme za ním. Gary rozumuje, zatímco Virginie musí umýt bok lodi od řas.

Rozhodujeme se chvíli sailovat a pak Boba odtáhnout.

Několik hodin sailujeme (přesněji řečeno plazíme se sem tam kvůli směru a rychlosti větru).

Asi ve 4 odpoledne bereme Boba do vleku a asi 2.5 uzlovou rychlostí směřujeme zpátky do Olympie. Do přístavu přijíždíme už za tmy, takže navigujeme koridorem z blikajících světel. Gary málem omotává Boba okolo jednoho z nich. Bob se naštěstí stačí na poslední chvíli vyhout (prý tak o metr).

Rozpojení probíhá tak, že Bob odváže lano a my ho s Jardou vytahujeme k nám na palubu, aby se nezamotalo do šroubu.

Kotvíme v půl jedenácté a jiný Garyho známý (Jim) přináší rybí rizoto.

Pozn. Smrad produkovaný lodním záchodem je naprosto příšerný.
Úterý 5.9.
Ráno vstáváme v šest, stěhujeme krámy do auta, zakrýváme plachtu a kormidlo, jdeme na snídani do Chris' New Moon a vracíme se do Wilsonville.

Přes den se pokoušíme rozchodit I2C.
Středa 6.9. - Pátek 8.9.
Většinu času trávím na sonarové pize pro White.
Sobota 9.9.
Vybíráme zbytek peněz za letenky a děláme nákupy ve Fry's.

Testuji nový počítač.
Neděle 10.9.
Večer jdeme s Blue jezdit do Thriftway. Většina pokusů končí fiaskem.


11. týden: 11.9. - Út 17.9.
Pondělí 11.9.
Se Zbyňkem se snažíme uvést Martinův počítač do původního stavu. Víkendová dvojitá výměna motherboardu totiž vyvedla Windowsy úplně z míry. Oprava se nakonec daří.

Pokouším se o nějaké opravy na sonarech. Problémy způsobené viklacími konektory a nalomeným plochým kabelem mizí, ale falešné echo, vznikající při transduceru kolmém k dobře odrazivé překážce na sousedních transducerech, nikoliv.

Večer Gary prohlašuje, že má "overnight" řešení (neprozradil ale, jaké) jak na tento problém i problém s RF moduly vyřešit.

Po videu načínáme (Martin, Zbyněk, Jarda a já) Martinovu slivovici.

Protože se necítím na to jit spát, vypaluji nějaké MP3ojky a Zbyňkův software. Asi ve 3 ráno přitáhne Gary do computer roomu s tím, že slyšel šramot.
Úterý 12.7.
Gary při snídani vykládá Virginii, jak ve tři ráno vstal, aby spravil telefony, zatímco Jarda nesedí u svého počítače, a on tam ještě seděl.

Začínám (na výslovné Garyho přání) kreslit schémata jednotlivých modulů (PICových desek) robota.

Gary (ze zatím neznámého důvodu) uklízí kuchyni v Carol's house a naléhá na Jardu, aby si vyndal vypalovačku z počítače

Přijíždí Stuart (u snídaně vyslechnu diskusi o nutnosti ho zaplatit) a snaží se pochopit maximum z "goemového" kódu. Diskutuje se všemi (kromě mě, který v C++ nic nenapsal), zatímco ho Gary krmí moudrostmi, kterak je všechno špatně a nic jsme neudělali.

Večer (předtím než se jdeme dívat na video) si mě Gary zavolá a vykládá mi, abych si byl vědom, že jsem pracoval dobře, ať se stane cokoliv. Také že má řešení i lidi, kteří je zrealizují, na všechny nedořešené problémy s robotem. V tu chvíli tomu nepřikládám žádný význam.


Středa 13.9. - vyhazov
Když ráno vstanu, Gary s Virginíi sedí v kuchyni a tváří se divně. Dveře ven na zahradu jsou zamčené. Pokusím se zavtipkovat, zda Gary zase způsobil Dingovi průjem a mizím v koupelně. Když vyjdu z koupelny, vidím, jak Gary nese do své pracovny některý z počítačů z vedlejšího domu. Zastavuji se v computer roomu, kde sedí Tomáš na internetu, a ptám se, co se děje. Dozvídám se, že jsem v noci vypálil na CDčko nějaké Garyho soukromé projekty.

Jdu do kuchyně, kde momentálně nikdo není a (se z nespravedlivého obvinění sevřeným žaludkem) si připravuji snídani (ovšem vůbec nejsem schopen ji sníst).

Přichází Virginie a bere mi klíče. V tu chvíli mě přechází chuť na jídlo úplně, a tak jen sedím a čekám na nějaké (jakékoliv) vysvětlení. Virginie jde prát a při tom, zdá se, hlídá vchod do conputer roomu a do garáže.

Přichází Jarda a po otočce v koupelně jde zjistit next door, co se děje. Vrací se bez klíčů, zato však s tím, že se máme do 20 minut zbalit a vypadnout.

Sbírám svoje krámy v computer roomu a v koupelně. Odnáším je do stanu a (ve velice nedobré náladě) balím. Při odchodu se mi při zavírání dveří Gemmou v kuchyni podaří (nechtěně) shodit ventilátor.

Venku na ulici už sedí sbalený Martin. Dozvídám se, že Gary ráno přišel, vypnul (bez ukončení Windows, jak je ostatně jeho zvykem) Tomášův počítač, vytrhal z něj kabely a odnesl ho pryč. Pak se vrátil i pro Martinův a poručil Martinovi se sbalit.

Zanedlouho se k nám přidává i Zbyněk. Jarda stále čeká, až si bude moci vyndat z počítače svoji vypalovačku.

Zatímco čekáme, přichází Tomáš (který jediný má dovoleno zůstat) se zprávou od Garyho. Prý můžeme do neděle zůstat, pohud budeme sedět ve stanu, případně v parku, zkrátka budeme se držet daleko od domů a počítačů. Z dalších náznaků vyplývá, že jsem vlezl do Garyho pracovny, zkopíroval z jeho notebooku jeho souromé projekty, nechal na obrazovce otevřený jiný soubor, pak data vypálil a CDčko nechal ležet v computer roomu vedle vypalovačky.

Garyho velkorysou nabídku všichni odmítáme, pouze Tomáš se rozhoduje zůstat.

Jarda konečně dostává (= může si pod dohledem vymontovat) vypalovačku. Tomáš nás jde vyprovodit, přičemž také přichází o klíče.

Jdeme na zastávku Smartu a jedeme do Portlandu. Pokoušíme se (bezúspěšně) dovolat Susan, takže jí necháváme vzkaz v práci na záznamníku.

Jedeme městskou do centra, na přestupu potkáváme člověka, který byl v Praze.

Po chvilce bloudění (spletl jsem si číslo ulice) obsazujeme Susanin byt.

Celé odpoledne se povalujeme a pospáváme. Znovu se pokoušíme dovolat Susan, ale její telefon je hluchý (později se dozvídáme, že byl omylem odpojen).

Zastavujeme se u Louise a pak jdeme nakoupit nějaké jídlo. Na zvonku visí lístek od Susan, že jde s kamarádkou na večeři a vrátí se o půl deváté.

Dojídáme pizu a Susan přijíždí. Vyměňujeme si informace a dozvídáme se, že jsme celý projekt od začátku úmyslně sabotovali a co hůř, že celá komedie byla patrně připravovaná nejméně od neděle.

Navíc zjišťuji, že "důkazní" CDčko, které mi Gary "zabavil jako důkaz" (ukradl), obsahovalo naskenované fotky, ale hlavně slovník pro Palma za $35.
Čtvrtek 14.7.
Susan pro nás půjčuje auto (Buick, najeto 966 mil, písková metalíza, třílitrový motor, komplet v elektrice) - nejlacinější třída, co se dá půjčit.

Nakládáme svoje věci, u Susan v kanceláři přidáváme stan a pár dalších věcí a jedeme.

Cestou nakupujeme nějaké potraviny, zastavujeme se u vodopádů, znovu zastavujeme pro jídlo, až konečně přijíždíme do kempu u Diamond Lake.

Stavíme stan a jdeme zaplatit. Platí se tak, že se peníze vloží do obálky, vyplní se několik údajů a obálka se vhodí do deposit boxu. Ovšem, jeden z požadovaných údajů je registrační číslo (SPZ) auta (následující den zjišťujeme, že bylo napsané na klíčích v Martinově kapse). Takže se vracíme k autu, my jdeme na dříví a Martin (jako správný Američan) jede ke bráně znovu (mezitím se setmělo).

Rozděláváme oheň a pečeme nechutně pálivé "Hot Beer Sausages". Ještě, že jsme nezapomněli koupit pivo. Martin se jde před spaním vykoupat do ledových vod jezera.
Pátek 15.9.
Jedeme ke Crater Lake. U budky vzdálené asi 9 mil od jezera platíme vstupní poplatek. Za auto (nezávisle na počtu osob uvnitř) se platí $10, za jednotlivou osobu (cyklista, hiher) $8. Zajímavá cenová politika.

Objíždíme jezero, lezeme na Watchman, nakupujeme suvenýry a fotíme. Po jezeře jezdí okružní jízdy lodí, ale cena $18.25 nás odrazuje. Martin s Jardou ještě lezou na Mt. Scott, Zbyněk a já jedeme na Cloud Cap a debatujeme o robotech.

Ještě jedeme nakoupit (chleba a pivo), takže do kempu se vracíme za tmy.

Jdeme na dřevo, rozděláváme oheň a ohříváme chilli z konzervy. Pak přichází na řadu polská klobása a samozřejmě pivo.
Sobota 16.7.
Ráno vstáváme po osmé, balíme tábor a odjíždíme k Mt. Thielsen. Snídáme na trailheadu a vyrážíme. Jarda s Martinem vyráží rychle dopředu, aby stihli vylézt co nejvýš. Zbyněk a já jdeme rozumným tempem za nimi.

Když dorazíme k Pacific Crest Trailu (o 4 míle dál a 1800 stop výš),začnou klesat mraky a nevidíme nic (dole na trailheadu bylo jasno). Je zde jeden "vodník" (hromada kamenů na sobě), tak stavím druhého a většího (později se dozvídám, že toho prvního postavil Martin s Jardou). Navíc trochu prší, takže po vypršení dohodnuté doby začínáme sestupovat. Mraky se nás drží shoro až dolů k trailheadu.

Poté, co dorazí Martin s Jardou, mraky mizí a obloha je opět azurová. Nahoře prý pršelo a povrch nebyl nejpevnější.

Dorážíme zbytky a jedeme zpátky do Portlandu. V Rosenburgu nakupujeme další zásoby a pak najíždíme na I-5. Na rest area dáváme poslední pauzu s dlabancem. Někde cestou tankujeme a odhadujeme spotřebu na něco přes 8 litrů na 100 km.

Na highwayi jedeme kolem autonehody (nějaké auto se asi párkrát otočilo, uvnitř byly děti). Na sobotní večer je venku dost aut.

V Portlandu Martin špatně odbočuje, navíc je v centru objížďka kvůli další autonehodě, takže chvíli bloudíme. Když se konečně najdeme, nemůžeme najít místo na parkování.

Vykládáme u chodníku, uvolňuje se místo a Martin zápasí s podélným parkováním.

Odnášíme věci nahoru, myjeme se a Susan připravuie večeři. Pak prohlížíme fotky a pijeme beton a vodku. Martin to vzdává brzy, my ostatní jdeme spát po půl třetí.
Neděle 17.9. - odlet domů
Vstáváme asi o půl desáté a začínáme balit. K snídani jsou francouzské tousty (trochu připálený chleba), divně chutanající sausages, maple syrup a čaj. Snídá s námi Louis. Diskutujeme o telefonních společnostech a tak podobně. Jarda jde ještě koupit nějakou pálivou omáčku a já dokončuji balení.

Loučíme se s Louisem a Susan nás odváží Chryslerem na letiště. Tam potkáváme Tomáše. Zbavujeme se zavazadel, procházíme kontrolou a sedáme si u stolků v hale.

Prohlížíme si fotky a Tomáš vypráví o svých zážitcích. Ukazuje se, že Stuart (placený Garym) pokračoval v auditu (rozuměj pokusu o pochopení) zdrojáků od robota a (stále v čase placeném Garym) v učení Tomáše C++ovým a žonglovacím fíglům.

Gary dále odmítl vydat Zbyňkovy věci s tím, že nezná administrátorské heslo k SourceSave. Tomášem navrhovanou (a správnou) kombinaci admin/admin odmítl vyzkoušet. Mj. také chtěl zavolat reportérce z Wilsonville Spokesman (která s námi, patrně pro potřebu Garyho předvolební kampaně, dělala interview) a povědět jí o "zlých Češích).

Garyho důvěra v Tomáše byla taková, že klíče mu vrátil až ve čtvrtek (kdy se od Susan dozvěděl, že jsme opravdu odjeli neznámo kam) a stále za ním vypínal počítač. Jiným bezpečnostním opatřením byla kompletní záloha (golden copy) disku Zbyňkova počítače (včetně několika giga MP3ojek tam uložených:).

Do Chicaga odlétáme Boeingem 727-200. Je jasno, takže při odletu krásně vidíme většinu okolních horských velikánů. Při pohledu z okna mě fascinují kruhová pole jasně zelené barvy na hnědé poušti. Jako už tradičně, po jídle přichází turbulence.

V Chicagu přestupujeme (jako obvykle s několikahodinovou čekací dobou na Airbus A340-200 do Frankfurtu.

Během letu přepisuji deník. Přilétáme brzy tak musíme čekat na stojánku.

Z Frankfurtu letíme Airbusem A320-200.

V Praze poměrně dlouho čekáme na naše zavazadla. S příručními zavazadly naditými výpočetní technikou procházíme (naštěstí nás nekontrolují) sekcí celnice "Nic k proclení.

Po zastávce U Pivrnce mě Jardovi rodiče odváží na Anděla, odkud mi jede autobus. Ve Strakonicích na mě čekají naši.

KONEC
Zvířata

Dingo
hnědočernobílý pes, bydlí na Garyho backyardu (spolu se mnou a Jardou:)
Mr. Smokes
Mr Smokes je extra obrovský (většího jsem zatím neviděl) a asi 14 liber vážící 12tiletý šedivý kocour. Jako jediný z mála může jak ven, tak bez dozoru dovnitř. Je na něm vidět, že je to osobnost, nikoho totiž příliš nerespektuje. Dělá si nárok na stůl v computer roomu a když se rozhodne, prostě přijde a rozvalí se tam bez ohledu na to, co na stole právě leží (papíry, plošňáky...). Když ho to popadne, s člověkem tam sedícím se přetahuje o myš (a pelichá na podložku).
Rebecca (Back Pack)
Rebecca je jediná celkem normální zrzavohnědá kočka. Je to kočka patřící Carol. Z neznámých důvodů nechodí a nesmí se pouštět ven (Carol říkala, že jednou vylezla na backyard a měla z toho šok).
Ebbigalle
Ebbigalle je nejmenší zrzavá kočka v domě. Stejně jako Rebecca je vnitřní. Když se hladí, případně když je nervózní, líže si konec ocasu. Carol říkala, že to dělá proto, že ji zamlada vzali brzy od kočky. Její jméno prý nějak souvisí s tímto zlozykem (nepodařilo se mi ale zjistit jak).
Shumba
Shumba je o něco větší než malá hubená zrzavá kočka. Je miláčkem Virginie, s jinými se až na výjimky "nebaví". K nám se měla pouze při krmení nebo když Virginie s Carol byly v Minessotě. Je astmatická, takže když se rozčílí nebo vyděsí, začne se dusit a kašlat. Téměř každé ráno chodí po plotě nebo po střeše sousedního domu a dráždí tím Dinga.
Casey
Casey je asi tříletý černobílý dlouhosrstý kocour. Jeho domovem a teritoriem, které před ostatními kocoury a kočkami (kromě Minnie) žárlivě střeží. Věčně se mi motal kolem nohou, když jsem něco dělal a seděl přitom u stolu. Neumi si vůbec hrát, hned vystrkuje drápy. Když žere, vytahuje žrádlo z misky a pak ho žere ze země. Prý je z útulku a takto hájí žrádlo před ostatními.
Minerva (Minnie)
Minnie, alias šedý přízrak garáže je plachá (jednou prý prostě přišla a zabydlela se na půdě garáže) šedomodrá kočka. Z půdy slézá pouze na žrádlo nebo když se jde prokít se Stubbym. Nikdy se mi k ní nepodařilo ani přiblížit.
Stubbs (Stubby)
Stubby je bezocasý žíhaný kocour, který patří Carol. Dovnitř smí pouze s jejím doprovodem. Bozocasost je prý přírodní a údajně patří do plemene "monks". Jeho "partnerkou" je Minnie. Rád se provokuje a pere s Caseym.
Cuba
Na farmě Gary chová (přesněji řečeno kráva nějak přežívá) jednu krávu, pravděpodobně proto, aby dostal jakési dotace, případně úlevu na daních za farmaření. Je neskutečně tlustá (možná to bylo tím, že byla březí) a zrzavá (odborník by asi řekl červená), bezpochyby nějaké masné plemeno. Časem prý se prodá "na hamburgery", aby farma vykázala zisk.
myš
Je to malá myš s černým flekem na hřbětě. Virginie naznačovala něco, jako že ji našli a ujali se jí. Pravděpodobně nemá jméno (alespoň jsem žádné neslyšel). Žije v kuchyni v akváriu se síťkou ve víku. Je příliš plachá, takže nebyla šance ji vyfotit. Za celou dobu jsme ji ostatně viděli pouze několikrát. Zato v noci občas dělala obstojný hluk a první noc mě docela vyděsila. Shumba prý občas sedává nahoře na akváriu a pozoruje ji.e
mravenci
Možná to byli (vzhledem k materiálu tvořícímu americké domy) termiti, měřili asi 3-5 mm, byli všude od kuchyně přes garáž a miaky s psím a kočičím žrádlem až po vanu. Gary se je (bez valného účinku) pokoušel vypudit postřikováním vším možným. Jejich fotku jsem si, bohužel (bohudík), neudělal.