Rumunsko 2002 - deník
Praha - Beladice - Komárom - Siofók - Arad - Timisoara - Lugoj - Stiuca - Sedm horkých pramenů - Bílý kříž - Baile Herculane - Severin - Tirgu Jiu - Ženská jeskyně - Polovražský klášter - Polovražská jeskyně - Baia de Fier - Drákulův hrad - Curtea de Arges - *noc na zahradě* - Tirgoviště - Snagov - Obchvat Bukurešti - Navodari - Kemp 1 - Constanta - Kemp 2 - Brašov - *Tirgu de Jos* - Bran - Shigisoara - *Kemp velká voda* - Medvědí jeskyně - Oradea - *Kemp les*- Hranice - Budapešť - Komárom - Beladice - Valašské Meziříčí - Jesenice
Galerie fotografií z cesty
Den 1
Vstáváme v šest, pluto a před sedmou odjíždíme pro Ajku do Beladic. Prahou projíždíme bez problémů a ani na dálnci se žádná zácpa nekoná.
Tankujeme na Černé Studánce u Brna a přejíždíme česko-slovenskou hranici. Slovenský celník se ptá, kam jedeme a nechává si otevřít kufr.
Kupujeme slovenskou dálniční známku a navigujeme se do Beladic. Ajčin dům nacházíme asi na čtvrtý pokus (při prvním nám dotázaný tvrdí, že žádné Slovákovy nezná). Nakonec ale úspěšně parkujeme před správným domem.
Zápasíme s dvěřmi u spolujezdce, které se nechtěí zavřít (asi důsledek toho, že aut stojí šikmo). Hrubá síla vše řeší a dveře se zaírají. Pro změnu zase trucuje centrální zamykání.
Vychutnáváme si koktejl a výborný oběd, fasujeme láhev zvláštního "žaludečního léku", rovnáme všechny věci do kufru (vešlo se) a směřujeme k maďarským hranicím.
Nakupujeme v Nitře v Tescu zásoby a po menším slalomu Komárnem přejíždíme slovenmaďarskou hranici.
Najíždíme na dálnici, ale na prvním odpočívadle zastavujeme a měníme plán cesty, protože si nejsme jisti, zda je neb není dálnice placená. Na dalším exitu odbočujeme a míříme k Balatonu přímější cestou. Obhlížíme ceny v jednom z kempů (za čtyř ospělé a dva stany chtějí 6200 forintů na noc). Karty zde ovšem (samozřejmě) neberou, proto jedem hledat bankomat do 5km vzáleného městečka Siofók. Nacházíme ho na náměstí a vybíráme 15000 forintů (necelé 2000 korun).
Porovnáváme ceny v dalších třech kempech a ve třetím se ubytováváme. Oproti prvnímu je jen nepatrně levnější, ale má přímý přístup k vodě.
Oblékáme plavky a jdeme zkusit vodu. Zjišťujeme, že jsme si vybrali zrovna ten břeh, kde je ještě ve vzdálenosti několika set metrů od břehu voda doslova po kolena. Dál už je to naštěstí lepší a dá se plavat.
Na střídačku (někdo musí hlídat klíče) si zaplaveme a po přelečení jdeme ochutnat místní pivo. Nikdo ho příliš neocenil (na můj vkus bylo příliš bublinkaté, na Tiborův málo hořké a na Ajčin příliš silné). Jen Pavel se nevyjádřil s tím, že tomu nerozumí. Po pravdě řečeno, jeho chuť mi připomínala některá americká piva.
Po krátké diskuzi, zda stavět nebo nestavět, staíme stany a jdeme spát. Belgičani, či co to bylo, mají větší výdrž a řvou až do rána.
Den 2
Nemůžeme dospat a tak o půl sedmé s bráhou vstáváme a jdeme si zaplavat. Voda je subjektivně chladnější než včera, zato je k videní několik rybářů. Vypadají, že něco chytaj, ale koist nevidíme. Moje soukromá doměnka je, že to jsou nějaké deseticentimetrové čudly.
Vracíme se ke stanům a vidíme, že Tibor s Ajkou právě vstávají. Jou si také zaplavat, zatímo my nídáme. Pak jdeme ještě jednou my.
Balíme stany a auto a jdeme zaplatit. Pani v "recepční" budce evidentně nikam nechvátá a v klidu si telefonuje. Při vyůčtování zjišťujeme, že nám započítala jen jeden stan a že jsme tudíž ušetřili...
Těsně před odjezdem se pře nás cpou ještě dvě auta Němců, kteří zatarasí odjezdovou cestu a jdou zaplatit.
Konečně se rozjížíme a horko se z auta trochu vyvětrává. Dnešním plánem je dojet do rumunského města Timisoara.
Ještě se cestou stavíme v Tescu koupit uherák (a vodu a nanuky).
Absolvujeme více než dvouhodinovou frontu na maďarsko-rumunské hranici, prohlížet náš kufr překvapivě celnící netouží... Zato se ve frontě objevuje "směnárník". Poté, co Tibor zkouší trik se slovenskou stokorunou ("Nic jiného nemáme"), začíná mluvit slovensky. Prý je napůl Rumun, napůl Maďar a má manželku Slovenku...
Za hranicí absolvujeme další nájezd, tentokrát nedbytného prodavače vyřezávaných kýčů. Tesn se však tak snadno odbýt nenechá a po nějaké době si Tibor za již jednou úspěšně nasazenou slovenskou stokorunu připisuje do inventáře vyřezávanou cukřenku a talíř.
Rychle se stmívá a hledáme místo na přespání. Šance na nocleh na některém poli bere rychle za své, neboť všude jsou strážní budky s hlídačem na ochranu úrody.
Odbočujeme na jednu z polních cest (rozuměj tankodrom) ke skupině několika domů. Necháváme stát auto opodál a Tibor s Ajkou se jdou zeptat, zda bychom mohli na jejich pozemku přenocovat. Vrací se s nepořízenou (nikdo nebyl schopen se s nimi domluvit) a navíc začíná slušně cedit...
Rozhodujeme se, že zkusíme v průvodci zmiňovaný kemp v Aradu. Kemp skutečně nacházíme (resp. míjíme, napíc vypadá dost ošle), ale musíme ještě najít bankomat pro získání místní měny. I ten nacházíme a vybíráme dva miliony. Jěště se zkoušíme několika lidí ptát (kemp nebyl přesně tam, kde měl být podle průvodce),ale dozvídáme se jen, že je tu jen jeden kemp cestou zpátky a že je tam cedule....
Vracíme se zpátky a u pumpy si všímáme stopařů s českou vlajkou na batohu. Zastavujeme a já s Ajku se jdeme zeptat, zda něco neví o kempování v tomto městě. Dozvídáme se, že minimálně odsud po Temešvár pravděpodobně možnost přespat v přírodě, protože všude jsou pole a strážci (a kurvy od pěti euro). Oni sami cestovali v Turecku a v Aradu jim ujel vlak.
Přijíždíme do kempu, kde nás vítají asi tři psi. Po domluvě "rukama nohama" se správcem, vyplnění tuny formulářů a zaplacení půl milionu získáváme dvě chatky. Pavel s Ajkou jdou oznámit stopařům, že jsme ubytování našli. Pravděpodobně je mezitím někdo vzal, protože na místě už nejsou.
"Obdarováváme správce kempu plechovkou gambrinusu, parkujeme auto a obsazujeme chatky. Vypadají celkem čistě, se záchodem a umyvadlem. Vodu zde tekoucí si ovšem na pití použít netroufáme.
Po lehké večeři (chleba se sýrovou pomazánkou, zelenina a Ajčin "žaludeční lék") plánijeme budíček na osmou a jdeme spát.
Den 3
V pět hodin ráno (respektive v šest, protože jsme zapomněli na posun času) nás budí zvony nedalekého kostela. Ignorujeme volání k bohoslužbě a pokračujeme ve spánku.
Vstáváme v osm hodin českého času, snídáme, absolvujeme zdejší studenou sprchu, vracíme klíče a odjíždíme do centra.
Po chvilce tápání parkujeme auto (parkování na tom místě bylo o víkendu zadarmo) a jdeme se podívat na zdejší pevnost.
Protože si nikdo z nás pořádně nepřečetl test průvodce, narážíme na odtnatý plot a strážné na věžích a u brány (armáda rulez). Za plotem pobíhá černá kočka - nepochybně též s armádním výcvikem.
Vracíme se do města a hledáme knihkupectví, neboť potřebujeme mapu a slovník. Také si dáváme pauzu u jakési kavárny, kde si dáváme něco studeného k pití (kromě Ajky, tterá upřednostňuje horkou kávu a něco jako kremroli se sýrovou náplní).
Ajka zjišťuje, že její fotoaparát hlásí slabou baterii, ale novou jít shánět nehce.
Po návratu k autu s radostí zjišťujeme, že je v pořádku na svém místě (a bez botičky).
Přejíždíme do Timisoary (Temešváru). Po cestě se připlétáme do něčeho, co trochu připomíná závod kamionů...
V Timisoaře odstavujeme auto u centrální pošty a jdeme se podívat do Muzea Banátu. Ještě předtím testujeme sociální zařízení zdejšího McDonalda, Ajka konstatuje otřesnou kvalitu, pánské docela ušlo.
Po vstupu do muzea se dozvídáme, že dnes je vstup zadarmo (normálni cena je cca 10 korun pro dospělého, 5 pro studenty a děti). V historickí sekci je k vidění průřez histoií regionu od neolitických vykopávek až po nastolení komunizmu.
V antropologickém oddělení nalézáme vitríny zs modelem krajiny a živočichů v různých x-horách a sádrové sošky stádií vývoje člověka.
Oddělení fauny a flóry je zavřené, takže jako poslední absolvujeme expozici zdejších minerálů. Nezdá se však, že by zaujala ještě někoho krom mě.
Na náměstí pokoušíme osud a dáváme si hranolky a mici (čevabčiči). Dotaz, zda to není z kočky, absolvuje prodávajíc slečna s úsměvem. Také ochutnáváme místní pivo Skol. Na můj vkus chutná celkem ucházejícně.
Jdeme se podívat na pravoslavný kostel. Před kostelem stojí obrovský kříž, při bližsím pohledu zjišťuji, že je osazen dvěma řadami zářivek, takže nepochybně večer přivolá věřící z dostatečné dálky. Uvnitř kostela je kroně ikon po stěnách a dvou řad sloupů z růžového mramoru oddělujících postranní lodě jen malý pultík. Žádné pohodlí sedadel známých s kostelů křesťanských se nekoná.
Ještě se jdeme podívat na srbskou pravoslavnou katedrálu na jiném náměstí, ale nejsme schopni posoudit, která z budov to je...
Vracíme se k autu a odjíždíme do Lugoje, kde se podle průvodce dádobře přenocovat a který je výchozím bodem do hor.
Po průjezdu městem se pokoušíme směřovat na silnici do Bukurešti, ale zdá se, že "chybička se vloudila". Najednou jsme ve vesnici Stiuca, odkud jde pokračovat doleva nebo doprava, obojí po polní cestě. Ve vesnici se zrovna koná něco jako festival, mají tam pódium a na něm nějakou krojovanou kapelu. Všichni na nás zírají jak na exoty.
Cesta vlevo se zdá být slepá, proto volíme směr vpravo. Ani po dvou kilometrech jízdy to nevypadá na zlepšení, takže nacházíme vhodné místo na přenocování.
Znovu analyzujeme mapu a ukazuje se, že správnou volbou pravděpodobně byla cesta vlevo, plán na zítra je tudíž jasný.
Ochutnáváme s Tiborem urák, zatímco Ajka je celá natěšená jít si zatancovat na zábavu.
Vyrážíme se pěšky do vesnice, kde si nás samozřejmě opět se zájmem prohlíží. Jdeme ozkoušet místní pivo (asi za 10 korun, prodavačka je napůl Ukrajinka a trochu rozumí slovensky) a cukrovou vatu (20 korun, takže předpokládáme, že nás prodavač pěkně natáhnul, za tuhle cenu by to tady bylo neprodejné). Prodavač mluví trochu německy, takže se dozvídáme, že nejde o nijakou mimořádnou akci, ale prostě o sobotní zábavu. Dodává, že všichni Rumuni jsou velcí gauneři (od něj to sedí).
Cvíli okouníme u parketu, pak jde Tibor s Ajkou tančit. Napřed zkouší jakýsi místní tanec, poté valčík (ten jim šel subjektivně o dost líp).
Za tmy se vracíme k autu, se stěstím míjíme jakési zemědělské družstvo s houfem štěkajících psů (naštěstí se za námi žádný nepustil).
Stavíme stany a jdeme spát.
Den 4
O půl páté ráno nás budí banda ožralů jdoucích ze zábavy. Dožadují se vody, alkoholu a cigaret. Ajka je odmítá s tím, že nekouříme a "We are sleeping now. Go away, please" (pokud si to dobře pamatuji). Překvapivě nás nechávají napokoji.
Další budíček je od nějakého gazdy, kterého slyšíme někde za křovím. Já vstávám celkem v pohodě, Tibor překvapivě také, zato Pavlovi a Ajce se z vyhřátých spacáků nechce.
Vaříme čaj, balíme se a jedeme hledat silnici, po které chceme pokračovat. Proíždíme opět vesnicí a kolem opuštěného parketu, Tibor přitom trénuje slalom mezi hejny bus. Některé už jsou tak apatické, že ani před autem neuhnou. po asi deseti kilometrech po polní cestě dojíždíme do další vesnice, kde by zmiňovaná cesta mla vést. Nic tomu však nenasvědčuje. Navíc cesta končí na křižovatce.
Ptáme se domorodců a dozvídáme se, že centrum vesnice je doprava. A skutečně, cesta se rapidně zlepšuje a po chvilce najíždíme na skutečnou pořádnou silnici, která nás má dovést do Baile Herculane, čili Herkulových Lázní.
Město je zacpané turisty a proto se rozhodujeme, že popojedeme k Sedmi horkým pramenům, kde má být možnost koupání. Předzvěstí věcí příštícj jsou kolony aut podél cesty a lidé kempující prakticky všude. Později se dozvídáme, že tak to vypadá zhruba dvacet kilometrů proti proudu říčky Cerna.
S hrůzou zjišťujeme, že Sedm horkých pramenů není nic jiného než přecpaný bazén. Ani říčka nevypadá koupatelně, rozhodujeme se tedy pro náhradní program. V okolí mají být dvě jeskyně. Po několika marných pokusech dozvědět se od domorodců jejich bližší polohu se na nás konečně usmívá štěstí. potkáváme skupinku turistů, z nichž jeden mluví anglicky.
Dozvídáme se jakýstakýs popis polohy jeskyní a to, že Parní jeskyně je jen díra v zemi, z níž stoupá pára. Cesta ke druhé jeskyni má vést kolem kříže, od kterého je nádherný výhled do údolí (to tvrdí i průvodce). Dává nám otokopii mapy (prý se dá pořídít v hotelu ve městě), za odměnu mu nabízíme plechovku piva. Nejprve se tváří odmítavě, ale pak s postřehem, že jde o pivo české, přijímá a směje se, že za cenu té plechovky bychom v hotelu dostali map deset.
Zavrhujeme Parní jeskyni, sedáme do auta a jedeme hledat začátek stezky ke Zlodějské. Míjíme něco, co vypadá nadějně, proto odstavujeme auto na nejbližším vhodném místě. Já a Tibor obouváme pohory a všichni vyrážíme k začátku stezky. Je tu cedule, že ke kříži je to hodina cesty.
Šlapeme do vršku a "slunce pálí jen"...
Kousek pod vrcholem Ajka odpadá s tím, že na nás počká. Ve třech pokračujeme ve stoupání a po chvilce se dostáváme ke kříži. Je to bíle natřený dost ošlý kříž zdobený spoustou vyrytých pozdravů (stejně jako skály kolem). Výhled je opravdu skvělý.
Děláme pár fotek a chystáme se pokraovat k jeskyni. Ovšem objevuje se menší zádrhel. Cesta měla být podle našeho rádce zdobena modrými pruhy, ovšem na výběr jsou modré kříže a žluté pruhy.
Podél žluté cesty je šipka s nějakým místním názvem (později zjišťujeme, že jde o nejvyšší vrch v okolí), proto volíme "křížovou cestu".
Po asi čtvrthodině marného pochodu odpadá i Tibor, my s Pavlem ještě asi další čtvrthodinu pokračujeme. Navíc Pavel ještě chvíli zkouší běžet dopředu, ale vrací se s nepořízenou.
Vzdáváme se šance najít jeskyni a vracíme se. Tibora s ajkou nacházíme tam, kde jsme zhruba před hodinou "odstavili" Ajku.
Sestupujeme dolů k autu a jedeme zpět do města nakoupit nějakou vodu.
My s Tiborem jdeme pro vodu, zatímco Pavel s Ajkou mají hlídat auto. Ovšem po návratu nacházíme auto zamčené a prázdné. Ukazuje se, že náhodou potkali staré manžele s českými předky a tak si s nimi opakují češtinu.
Dozvídáme se že předkové manželů Fiklových přišli do čech v roce 1826. Oni sami byli v Čechách dvakrát. Jejich dcery ještě česky umí, vnoučata už nikoliv. Dozvídáme se, od nich, že cesta, kterou jsme plánovali jet je velmi špatná a je lepší použít cestu delší, ale pohodlnější přes Severin.
Od pana Fikla, který pracoval ve zdejších uhelných dolech se dozvídáme cosi o pravých důvodech ukončení těžby (oficiálně vytěžení, ve skutečnosti nevalná kvalita těženého uhlí).
V Severinu tankujeme a odbočujeme na Tirgu Jiu, kde by měl být kemp. Ačkoliv jsme právě minuli největší nesovětskou vodní elektrárnu v Evropě, o pár kilometrů dál vyrůstá elektrárna tepelná. Poblíž ní nás obšťastňuje utěšený pohled na ropnou rafinerii.
Kvalita cesty se rapidně zhoršuje (ani nechceme vědět, jak by vypadala ta horší varianta -- pan Fikl říkal, že na téhle je alespoň asfalt). Vesnice podél cesty vypadají stále stejně - koně a krávy pasoucí se podél silnice, husy a krůty pobíhající kolem a spousta nedostavěných domů (zřejmě s koncem socialismu vyschly dotace). V některých místech si všímáme, že lidé bydli v chatrčích z plachet a vepřovic.
Jak se blíží večer, potkáváme na silnici několik stád krav.
Ani Sisyfovská práce při hledání kempu nepřinásí výsledky - dozvídáme se, že byl zrušen a v okolí 40 km žádný další není...
Rychle se stmívá, přesto se smiřujeme s noční cestou někam za město, protože v okolí jsou jen kukuřičná pole. Stavíme na jednom parkovišti, abych si umyl přední sklo, přitom zjišťujeme, že nám nesvítí pravá zadní obrysovka. S touto závadou nechceme pokračovat v noční jízdě, takže přejíždíme naproti k pumpě. Zatímco my s Tiborem opravujeme žárovku, Pavel s Ajkou vyjednávají, zda bychom mohli u pumpy přespat.
Dostáváme svolení. Jako první variata je přepat všichni v autě. To se mi nelíbí, tak jdu obhlédnout blízký lesík. Vypadá nadějně, ovšem Pavel tam ve stanu spát nechce. Ajka má více odvahy, takže je odsouzena strávit noc ve stanu se mnou.
Večeříme a okolo nás se sbíhá asi pět toulavých psů. Sedí okolo a pozorují nás. Nakonec se nad nimi Ajka smiluje a nese jim na druhou stranu silnice zbytek paštiky.
Pi evidentně rádi hrají adrenalinové hry - když nic nejede, čekají a ve chvíli, kdy se blíží auto, začnou přebíhat silnici. To, ře v tomto sportu rumunští psi nejsou příliš úspěšní, dokazuje řada mrtvých psů, které na silnicích během naší cesty vidíme.
Vzdáváme se šance na jakoukoliv hygienu, naštěstí po pochodu ke kříži zaváníme asi všichni stejně, takže nám to nevadí (názor nikoho nezúčastněného nemáme).
Stavíme stan, jdeme spát a doufáme, že psi nebudou otravovat. Naštěstí jen jeden chvíli ometá okolo a pak to vzdává.
Den 5
Tibor nás budí před sedmou, protože už je vidět a chceme pokračovat v cestě.
Balíme stan a auto opět za asistence psů, oproti včerejěku přibyla dvě štěňata.
Jedeme do Baia de Fier, kde mají být Ženské jeskyně. Po příjezdu v devět hodin zjišťujeme, že prohlídka začíná každou celou hodinu. Proto snídáme a obhlížíme okolí. Poté si jdeme sednout ke vchodu do jeskyně.
Platíme každý 20000 a absolvujeme prohlídku. Bohužel z výkladu moc nemáme. Východ z jeskyně je na opačné straně hory, proto se vracíme k autu pěšky, cestou fotografujeme nějaké krajinky a pasoucí se koně.
Přjíždíme do Polovragi, kde stavíme před místním klášterem. Na betonovém stolku před klášterem rozkládáme vařič a vaříme oběd - ohřívané fazole v tomatové omáčce (z konzervy), rajčqta, papriky a chléb. Jako druhý chod je káva nebo čaj.
Uklízíme nádobí a jdeme si prohlédnout klášter. Po levé straně před chhodem jsou záchodky které chceme použít. Ajka jde první, ovšem po několika málo vteřinách vychází se slovy, že tohle si odpustí. Bližší průzkum ukazuje, že jde o klasické suché kadibudky. S troškou sebezapření se použít dají.
Čteme si text o historii kláštera (prý se nějakou dobu věřilo, že je zde Kristův hrob). Prohlížíme místní kaple (klášter je pravoslavný). a zahradu se hřbitovem.
Po prohlídce kláštera odcházíme k 800 metrů vzdálené jeskyni. Přicházíme deset minut před celou, takže nemusíme dlouho čekat. Jdeme dovntř a průvodce zamyká železnou mříž. Usoudiv, že jsme cizinci, ptá se "English? Francois? Deutsch?". Odpovídáme, že English a on na to, že bohužel neumí, protože je Rus.
Jden z dalších návštěvníků prohlašuje, že v Čechách byl a nachází se i mladá slečna, která nám výklad překládá do angličtiny. Díky tomu máme alspoň představu, co si za jednotlivými krápníky máme představit...
Překvapením pro nás je, že se platí až na konci prohlídky, to je věc, kterou jsme zatím nikde jinde neviděli (pravdou ovšem je, že přes zamčenou mříž se špatně utíká bez placení).
Po prohlídce jeskyně se nejprve jdeme podívat do soutěsky a poté kousek podél proudu řeky. Všichni kromě Tibora zkoušíme vlézt d ojedné díry. Minijeskyně ovšem po asi osmi metrech končí.
Vracíme se a autu a jedeme zpět do Baia de Fier, kde chceme přenocovat. Proti nám jde řada cyklistů a většina z nich nám mává. Máme dvě teorie - buď to byli Češi, nebo nás na něco upozorňovali. V Baia de Fier ještě kupujeme chleba, vodu a nektarinky.
Kus za jeskyní ostavujeme auto na louce. V tu ránu se objevují tři děti a loudí sladkosti. Nakonec Ajka vyměňuje cukr za možnost si je vyfotografovat.
S prosbou o chléb se objevuje ještě napřed tak desetiletá vychrtlá dívenka a poté shrená stařenka. Nejsme si úplně jisti, zda chtějí chlém, nebo by raději z turistů vymáčkly nějaké peníze, každopádně z nich bída přímo čiší.
Plánujeme program na zbytek cesty s jednodenní rezervou.
Pavel se při krájení uheráku řízne do ruky, takže si musím hrát na medika.
Stavíme stany a jdeme spát. Za chvíli slyšíme kroky kolem stanu. Poslouchám co se děje, když vtom se ozývá Ajka. Soudě podle halasu jde alespoň o medvěda. Potom baterka osvětluje utíkajícího bílého koně, který se nám zatoulal do tábora.
Den 6
Vstáváme a balíme se. Táborem ná téměř prochází stádo krav. Směřujeme do Arefu, kde se nachází pravý hrad Vlada Tepesiho (Drákuly).
Cestou zastavujeme v ***, kde vybíráme peníze a kupujeme vodu a nějaké poživatiny, Ajku uchvacují Marlbora v přepočtu asi za 25 korun.
Po přiblížení se k cíli nejprve míjíme jakýsi energetický komplex a celkem nadějně vypadající parkoviště. Pro jistotu zkoušíme jet ještě kousek. Vidíme rouru hlídanou vojáky se samopaly. Z toho usuzuji, že se zde nachází přečerpávací vodní elektrárna (i vodní elektrárna na Dunaji byla hlídána podobně). Otáčíme a vracíme se na parkoviště.
Celkem nenápadná cesta k hradu (resp. zřífcenině) začíná na malém parkovišti se dvěma stánky s občerstvením hned za elektrárnou. K hradu má vést údajně (podle průvodce) 1400 schodů. Rozhoduji se, že je cestou zpět spočítám.
Zřícenina je pro nás trochu zklamáním, je docela malá, navíc velká část zdí je evidentně dodělaná z cihel a polepená kamením. Celou scenérii dokreslují rozbité reflektory, které patrně kdysi hrad osvětlovaly. Celé to působí dojmem, že za minulého režimu někdo nahnal vojáky postavit schody a vyztužit zbytky hradu cihlovmi zdmi a potom už se o hrad nikdo dál nestaral. Sestupujeme dolů a já počítám schody. V konečném výsledku mi vyšlo 1415 schodů nahoru a š39 dolů (při cestě k hradu). Podél schodů lze potkat dva turecké hajzlíky - kadibudka s dírou v podlaze.
Na parkovišti snídáme kolu a studený luncheon meat. Ten Ajka odmítá a spokojuje se s hlodavčí stravou (musli). Pak přejíždíme do Curtea de Arges, kde má být k vidění pár dalších zajmavostí.
Nacházíme Manolův pramen. Váže se k němu legenda o "ocenění" dobře vykonané práce ne nepodobná tragédii Daidala nebo mistra Hanuše. Stavitel Manol byl po dokončení chrámu zanechán na střeše a bylo strženo lešení. V zoufalství se vrhnul dolů a tam, kde dopadl, vytryskl ze země pramen. Pramen je fakticky něco jako boží muka, kde dole ze tří trubek teče voda. Vzdálenost od chrámu ukazuje na Manolovy vynikající letecké schopnosti (a neschopnost přistát).
Pokračujeme prohlídkou kláštera a chrámu. Z časových důvodů se ani nepokoušíme najít Argesův dvůr a jedeme hledat místo na ubytování. V mapě je kus od silnice zakreslena jeskyně, chceme proto zkusit štěstí tam.
Odbočujeme na rozumně vypadající cestu, ta ovšem v následující vesnici na křižovatce náhle končí a pokračuje nejhorší tankodrom, který jsme doposud viděli. Cvíli váháme a pak se to rozhodujeme přece jen zkusit, protože doposud byly při cestě jen ohrazné ovocné sady bey možnosti někde zaparkopat a přespat. Hrabame se tankodoromem do prudkého vršku, navíc vesnice stále nevypadá, že by chtěla skončit.
Odstavujeme auto a Ajka s Pavlem se jdou podívat kousek dopředu, jak to tam vypadá. Všímá si nás jeden domorodec, který jeví snahu nám pomoci. Po chvilce dohadování za pomoci rukou nohou, různých jazyků a obrázků zjišťujme, že nám nabízí možnost přespat na jeho soukromém pozemku dva kilometry za vesnicí. Překládáme část našich věcí a mě s Pavlem do jeho tereňáku Aro, abychom odlehčili našemu autu a vyjíždíme.
Přijíždíme na pozemek na svahu odhadem asi tak o dovu hektarech. Je zde louka (a hromady sena), ovocné stromy a dřevěný domek (možná made in Chanos).
Vyhání krávy a my zajíždíme autem dovnitř. Ukazuje nám studnu, chatku, vychutnává naše pivo, zamyká bránu a odjíždí.
Pochybujeme o tom, jestli se odtud dostaneme, pokud v noci zaprší, ale odkládáme tuto otázku na zítra a jdeme vařit těstoviny a polévku z pytlíku. Vzhledem k tomu, že vaříme z perlivé vody, obojí připomína nechvalně proslulý "Hrnečku vař".
Objevuje se další vávštěva, tentokrát ženská (tak nějak usuzujeme, že manželka nebo dcera majitele). Se střídavými úspěchy jí vysvětlujeme, kal jsme se sem dostali. Ajka si ji chce vyfotit a ona že u auta a už k němu běží.
Naše kuchařské "umění" nepochybně nezůstalo nepovšimnuto, neboť po chvíli vidíme známe Aro a náš hostitel nám přiváží vpravdě královské zásoby - domácí uzený sýr a slaninu, dva chleby, vajíčka, rajčata, okurky a láhev slivovice.
Nad jídlem "diskutujeme" (je ohromě veselý a sympatický), dozvídáme se, že jezdil deset let s kamionem a sjezdil vpodstatě celou Evroupu a Asii (jak se smíchem dodával, i když má jen čtyři roky školy).
Slivovice se na první ochutnání nezdá příliš silná, ale docela se z mi z ní motá hlava.
Po jeho odchodu dojídáme téměř zapomenuté těstoviny a myjeme nádobí (později si všímáme, že asi dvacet centimetrů od kravince).
Jediná Ajka chce spát vevnitř, my ostatní uléháme venku. V noci ale začíná pršet, tak se stěhujeme pod střechu (já na terasu, ostatní k Ajce.
Den 7
Budím se za svítání. Otravuje mě jeden komár. Kolem pastevci ženou krávy na pastvu. Nikomu jinému se nechce vstávat, takže sedím na "terase" a sepisuji deník.
K snídani děláme vajíčka se slaninou a sýrem. Žena ze včerejška přivádí krávy. Myjeme nádobí a balíme. Nadchází kritická část operace - je třeba dostat auto na cestu. Po mokré trávě poněkud hrabe, takže musíme tlačit.
Auto je na cestě a Tibor s ním odjíždí do vsi. My ostatní v rámci odlehčení jdeme pěšky. Místní se na nás dívají jako na exoty (částečně asi i proto, že jsme si spletli pozdravy, takže všem říkáme "Dobrý večer").
Přicházíme k domu našeho hostitele. Tam už na nás čeká Tibor, který pro nás nafasoval nějaká jablka. Sondujeme rodinné vztahy našeho hostitele a dozvídáme se, že má čtyři děti a manželku na dovolené v Konstantě. Syn je patronem (?najít) továrny v Tirgovisti, jedna z dcer je vdaná v Madridu a druhá v Campulungu. O poslední se nezmiňuje, možná to byla naše večerní a ranní ženská návštěva.
Tibor sjíždí autem na náves, my ho opět následujeme pěšky. Začíná pršet. Při pokusu o vyfotografování ne dvou, ale rovnou čtyřgeneračního domu definitivně klekají baterie v Ajčině foťáku. Déšť se mění v solidní liják.
Promáčeni konečně přicházíme k autu a odjíždíme do Tirgoviště.
Parkujeme před poštou, dáváme svačinu a jdeme obhlédnout zříceninu královského paláce, kde nějakou dobu vládl i pověstný Vlad Tepes. Ve věži, z jejíhož vrholu je i obstojný výhled na město, je muzeum s informacemi o VT, ovšem většina rumunských textů je pro nás nesrozumitelná, takže pouze prohlížíme obrázky.
Při focení zvonu před pravoslavným kostelem na mě naběhne hlídač a chce vidět potvrzení za zaplacení fotografického poplatku (cedule nikde žádná nebyla). Na pokus o anglickou komunikaci nereaguje. Ukazuji mu všechny naše lísty, on o dvou z nich prohlašuje, že jsou za fotografování, a spokojen odchází. Na všech rumunských památkách mají bločky lístků s určitou nominální hodnotou a při placení jich uritý počet přidělí. Není z nich tedy poznat, za co se skutečně zaplatilo. Zdejší poplatek za fotografování (pokud byl 20000, jak předpokládám), je relativně nízký - např. v jeskyních chtěli 40-50 tisíc.
Pokračujeme k Muzeu umění, to je však zavřené a v dezolátním stavu.
Na třetí pokus kupujeme baterie do foťáku. Prodavač nás hned dvakrát příjemně překvapuje: poprvé, když na nás hned napoprvé promluví anglicky, a podruhé dotazem, jestli jsme z "Czechoslovakia". Pro zajímavost, baterie tu stojí o něco málo víc než polovinu ceny u nás.
Vracíme se k autu. Ajka cestou obhlíží jeden obchod s oblečením a s radostí konstatuje, že ceny nového oblečení jsou "jako u nás v sekáči".
Nasedáme a jedeme se podívat do Snagova, kde se v klášteře na ostrově uprostřed jezera nachází hrobka Vlada Tepese.
Trochu bloudíme na obchvatu kolem Bukurešti, značení je mizerné a kvalita silnic ještě mizernější. Silnice jsou plné děr a kažsá část obchvatu má sůj specifický zápach. Mezi kamiony se pletou koňské potahy.
Po příjezdu do Snagova se pokoušíme dopátrat, odkud odjíždí průvodcem avízované motorové čluny. Některí dotázaní se tváří jako kdyby žádný klášter ani neexistoval, jiní se nás snaží kamsi nasměrovat. Nakonec stejně končíme ve slepé uličce. Na vedlejším dvoře se koná jakási rodinná oslava (s knězem). Někteří ze zúčastněných jsou Poláci. Dozvídáme se, že žádná doprava neexistuje a že je nutné sehnat někoho s lodí. Jeden s řítomných ji sice má, ale nemůže vyjet, protože je větrno.
Vzdáváme šnci se na ostrov dostat, ale ještě zkoušíme zastavit u jedné z uliček, na jejichž konci bylo vidět vodu. Jdeme se dolů podívat, ovšem k vidění je pouze hořící hromada odpadků a kousek zarostlé vodní hladiny. Čili padá šance ostrov alespoň zahlédnout.
Vracíme se k Bukurešti, znovu absolvujeme martýrium na okruhu a vydáváme se směrem k moři. Cesta vede přes jednu ze dvou rumunských dálnic - placený sedmnáctikilometrový úsek vznikl pravděpodobně proto, že je to jediná pouřitelná cesta k moři bez padesátikilometrové zajížďky po tankodromech. Každý se tedy rád požadovaných 40 tisíc zaplatí.
K moři přijíždíme za setmění, takže následuje hldání kempu. Po romantické projížďce kolem ropné rafinérie a továrny na výrobu superfosfátů zjišťujeme, že dva z kempů zakreslených na mapě neexistují.
Po několika dotazech nacházíme existující kemp (30000 za člověka, 40000 za auto), kde se ubytováváme. Za láci se platí - mají zde jen odporné turecké záchody.
Jdeme projít kemp a něo zhltnout. Na jedné z teras si dáváme hamburgery a pizzy. Zatímco hamburger, kteý jsme si dali my s Ajkou chutná zcela standardně (kromě hranolků uvnitř - to jsem doposud jinde neviděl), Tibor a posléze i pavel nacházi naspodu své pizzy samolepku s výrobními údaji (mj. i to, že je den prošlá). Ani pivo za moc nestálo, nejlépe udělala Ajka, která si dala Fantu.
Pokračujeme v prohlídce, když vtom nás upoutává česká hudba. Jedna ze zdejších pouťových atrakci (centrifuga) je evidentně v režii českých kolotočářů.
Podrážka mých sandálů je utržená už skoro z poloviny.
Stavíme stany, aplikujeme žaludeční lék a jdeme spát. Obloha je zatažená, proto stavíme i vnější stany.
Den 8
Ráno mě probouzí déšť. Po chvilce přestává, takže se jdu podívat k moři.
Po návratu stále ještě všichni spí. zalézám do stanu, protože začíná znovu pršet. Tentokrát je to ale pořádný ceďák. Vyřizuji korespondenci. V další bezdešťové pauze se probouzí i vedlejší stan. Jdeme se znovu podívat k moři. Po návratu vylézá ze stanu i Tibor.
Zašíná znovu cedit, takže snídáme v autě. CHvíli to vypadá, že se mraky roztrhají, ale po chvilce kromě deště začíná i bouřka. Ajka se odhodlává jít vyzkoušet zdejší sprchy. Překvapivě teče pouze studená voda a ani čistota není nic moc.
Jdeme si do bistra dát kafe a čaj. Čaj mají pouze jako IceTea z plechovky, ale bereme zavděk i tím.
Začíná znovu cedit, tentokrát pořádně. Chodník se mění v řeku, kterou se brodí auta. Turisté kolem chodí se slunečníky nad hlavou a personál bistra se snaží vylévat vodu ze střechy. Postarší Rumunky od vedlejšího stolu se pokouší tancovat jakýsi kolečkový tanec vzdáleně připomínající lambadu, do svýh orgií přibírají i Ajku. Chlápek v hospodě naproti tancuje kolem tyče s bankovkami za ušima. Kolem občas probrodí policejní auto, ohadujeme se, jesli hledají toho, kdo přivolával déšť.
Ajka jde zkontrolovat stany a ukazuje se, že náš je trochu pobořený. Při nejbližší příležitosti opouštíme hospodu a jdeme se věnovat našim ubikacím. Ajka má trochu mokrý spacák, ale v našem stanu jsou asi dva litry vody a Pavlův spacák je docela mokrý. Proto využíváme každou příležitost později během dne k sušení.
Déšť nakonec trochu polevuje, takže jdeme koupit nějaké jídlo a vracíme se k autu. Rozhodujeme se využít příležitosti a jdeme si zaplavat. Je docela silný vítr a tmu odpovídající vlny. Nicméně blbnout ve vodě se dá. Směr větru se celkem mění, takže při za vhodných podmínek si užíváme vůně zdejší chemičky.
Po osprchování vyrážíme ulovit pár fotografií. Všímáme si, že pláž je rozdělena jakýmisi náspy. Segment vedle našeho je označen nápisem, který by při značné dávce fantazie mohl znamenat "Vyhrazeno pro obyvatele města Navodari", ale také klidně cokoliv jiného. Pozorujeme a fotografujeme fotbalisty a racky (na akty to nevypadá).
Za dalším náspem (už poměrně blízko chemičky) začíná mrtvá pláž - žádní turisté, jen seschlá tráva a podivná barva písku. Raději se vracíme.
Využíváme jedné z přestávek mezi celý den se táhnoucími přeháňkami a vaříme večeři - guláovou polévku s pytlíku s uhrákem. Ajka se tváří, že je totálnš přecpaná, takže ponekud hustou polévku dělíme jen na tři porce.
Posouváme auto tak, aby trochu chránilo stany před větrem a přesvědčujeme ajku, že se opravdu v noci nepřevalí.
Večer (to uř za sebou máme tři koupání a také tři studené sprchy potom) jdeme zkusit místní pivo. Zapadáváme na jednu terasu, kde mají sud a pípu od piva Skol (které jsme ochutnali už v Timisoaře). Obsluha je chlápek (rambousek) s oholenou hlavou. Naštěstí alespoň mluví anglicky. Objednáváme dvě malá a dvě velká piva. Cvíli se nic neděje, pak nám přináší příbory. Připomínáme, že na pivo třeba nebudou a on se omlouvá, že rozuměl, že chceme dvě velké a dvě malé pizzy. Pak dodává, že pivo má jen jednu velikost a donese lahváče. Sudové prý bude až zítra.
Jelikož už se setmělo, jdeme udělat pár nočních otek chemičky, která v noci svítí jako vánoční stromeček.
Den 9
Budíme se do jasného slunečného rána. Ačkoliv ajka v případě nedeštivého počasí chtěla vzbudit brzy (nejdříve však v šest), nechávám ostatní spát téměř do půl osmé.
Balíme stany a rozhodujeme se navštívit Constantu a poté najít nějaKý (nejspíš jiný) kemp. Při odjezdu nám účtují pouze ještě jeden den a navíc i vrací padesátitisícovku, takže místo očekávaných 320 tisíc platíme jen 150.
Kus cesty do Constanty (průjezd Mamaiou) je placený (20000). Placené je i parkoviště v Constantě - na zdejší poměry nezvykle vysokých 15000 na hodinu.
Jako první procházíme archelologické muzeum (20 tisíc na osobu, studentské slevy jsou jen pro skupiny). Je zde řada zajímavých exponátů z dhácké as antické éry, novodobá historie už nám moc neříká (také zde už nejsou anglické popisky.
Nacházíme bankomat a poté se rozdělujeme - Ajka jde do muzea umění, my ostatní do muzea námořnictví.
V muzeu námořnictní je k vidění řada exponátů ze staré i novější námořní histoie - od domorodého člunu po palubní děla nebo řez torpédem. Na zahradě jsou k vidění další děla, lodní motory a asi tři kompletní lodě.
Jedna z mých bot se skoro rozpadá.
Přicházíme na parkoviště a vidíme Ajku odcházet. Za stěračem je papírek, že se vrátí ve třičtvrtě na jednu (měli jsme sraz v 11:55, ale dorazili jsme ve 12:20). Tibor za ní vybíhá, a za chvíli se vrací s tím, že se ještě šla projít.
Tibor jde koupit nějaké placky. Mezitím se vrací Ajka. Jíme a já provizorně látám botu lepící páskou.
Jedeme bo Billy nakoupit nějaké potraviny. Dívám se i po nějakém lepidle na boty, ale bez výsledku.
Znovu projíždíme placeným úsekem a vybíráme namátkou jeden z kempů. Tentokrát chtějí pas a zaplatit předem.
Nacházíme místo a Tibor s radostí konstatuje, že zde mají normální záchody a sprchy. Dokonce tu teče teplá voda, i když jen od 11 do 13 a od 19 do 21 hodin.
Odpoledne věnujeme vodním radovánkám (a Ajka studiu). Při návratu z pláře s překvapením sledujeme, jak personál tohoto kempu zasypává díry v cestě pískem. Vypadá to, že tady se o kemp (narozdíl od předchozího) starají.
Pánská část výpravy vyráží na fotograficko-voyerskou exkurzi po pláži. K naší lístosti se zde nudí jen pár pupkáčů a důchodkyň (až na několik málo výjimek potvrzujících pravidlo).
Pláž je opět rozdělena (byť méně výrazně než včera) podle jednotlivých kempů a v dáli náš pohled opět láká stará známá chemička.
Ajka nachází mladou rodinu (s dvouletým dítětem a bordó BMW) z Brasova, která jí má dodat njaké tipy na atrakce v jeho okolí.
Večer jdeme ještě jednou zaplavat. I když skoro nefouká vítr, vlny jsou snad ještě větší než včera. Přičítám to faktu, že včerejší pláž byla částečně kryta přístavní hrází táhnoucí se od chemičky.
Ajka se pokouší věnovat zbytek slaniny lidem připravujícím si opodál gril. Je úspěšná a za chvíli se z grilu valí hustý dým. Sousedi nám přinášejí ochutnat mici a děláme výměnnou ochutnávku pálenky.
Stavíme stany. Ajka se jde projít a my jdeme zkusit zdejší pivo. Mají zde sice stojan s Aurorou, ale obsluha nikde. Ani ke stolu se nás nikdo obsloužit nehrne. Takže si jdeme objednat k pultu. Zde čepují osvědčený Skol, Pavel si dává nějaký sladký canc.
Přichází i Ajka a s potěšením kvituje přítomnost vitríny se zákusky. Společnými silami likvidujeme tři kousky.
Tibor se pokouší o noční fotografii stromu osětleného lampou.
Jdeme spát.
Den 10
Zatímco snídáme, Ajka sosá inormace z včera nalezených Brasováků. Vrací se s tím, že je to asi nějaká restaurační rodina, protože jediné atrakce, které jí doporučili, byly restaurace. Navíc nám napsali několik národních jídel, která bychom měli ochutnat.
Balíme se a vyjíždíme na mnohahodinovou cestu do Brasova. První řídím já. Až do Slobozie probíhá cesta poměrně v klidu, trošku nás vypečou u jedné pumpy. Ač mají vyvěšenou samolepku, že berou karty, chtějí po nás hotovost. Dáváme ji dohromady, ale zbývá nám asi sto tisíc. Takže plánujeme návštěvu bankomatu v Brasove.
Od Slobodzie pokračuje o něco horší cesta (alespoň podle mapy). Zhoršení není až tak znatelné, ale objevuje se tolik potahů, kolik jsme jich neviděli dohromady za celou předcházející cestu.
V jedné vesnici ještě kupujeme chleba a nanuky.
Za Buzau začíná řídít Ajka. Mapou avízované zlepšení cesty je spíše iluzorní. Vjíždíme do kopců plných serpentin a navíc začíná docela dost cedit.
Při přiblížení se k Brasovu déšť naštěstí ustává. Řízení se ujímá Tibor a zajíždíme dovnitř města najít bankomat.
Parkoviště poblíž bankomatu je sice placené, ale automat je nějaký zmatený, takže nám za šest tisíc prodává lístek ne na hodinu, ale až do zítřejšího rána. Míříme více do centra, protože jsme si naplánovali ochutnat nějaké rumunské národní jídlo.
Protože na parkovacím lístku není uvedeno místo, recyklujeme ho a parkujeme. Cestou do centra vzniká menší rozpře mezi Tiborem a Ajkou. Jedná se o zrušení Bulharska a finanční stránku dovolené. Situace se po chvíli (alespoň doufám) urovnává.
Vybíráme jednu z restaurací na náměstí. Všude je evidentně plno cizinců a i ceny jsou nastavené pro "nedomácí".
Objednáváme doporučovanou specialitu, jen Pavel si dává cosi s bryndzou.
Tibor zjišťuje, že zapomněl v autě foťák, takže se pro něj vrací.
Specialita je něco jako vnitřek z plněných paprik (mleté maso a rýže), k tomu je zelí a podivná žlutá hmota, která vypadá jako bramborová kaše a chutná jako kaše krupičková. Celkově to nechtná až tak špatně.
Pavlova varianta obnáší podivnou žlutou hmotu, kostičky bryndzy a nějakou bílou polevu. Celá večeře včetně pití vychází asi na 310 tisíc.
Vracíme se k autu a odjždíme na místo, které nám bylo doporučeno ke kempování. Několik lidí zde již kempuje, navíc je kolem spousta ohnišť, takže se rozhodujeme, že uděláme oheň (abych s sebou pilu a sekyru nevezl zbytečně:). Stavíme stany, Tibor s Pavlem jdou vařit čaj a já s Ajkou jdu na dříví.
Při překonávání potoka Ajka vykoupe boty a kalhoty. Ani pokus o nasbírání dřeva se neukazuje příliš úspěšný - les je dokonale uklizený a do výšky, kam člověk dosáhne, není k vidění ani větvička. Nakonec se vracíme s pár nalezenými kousky větví. Zpáteční cestou pochod brodíme - Ajce je to jedno a já chci vyzkoušet odolnost pohor. Nohy mi zůstávají v suchu, nohavice nikoliv, protože jsem je zapomněl vyhrnout...
Pokoušíme se rozdělat oheň. Časopis Týden se ukazuje jako naprosto nepoužitelný podpal - špatně chytá a pokud chytne, hoří sporadickým zeleným plamenem.
Lidé kempující vedle volají na Tibora a ten se po chvilce vrací se dvěma papírovými ubrousky a hrstí suchého chrastí.
Nakonec se oheň daří a popíjíme čaj za vdechování hustého kouře stoupajícího z ohniště.
Ajka jde spát jako první, my po chvíli hasíme oheň a následujeme ji.
Den 11
Pokouším se uspořádat budíček v osm, ale poslední ospalec se hrabe ze stanu až deset minut před půl devátou.
Zavrhujeme ranní čaj, balíme ještě stále mokré stany a odjíždíme na hrad Bran. Ajce je zdá se nevalně (asi z včerejší večeře).
V serpentinách se míjíme s protijdoucím stádem ovcí a později kolonou cikánských vozů. Pro jízdu z kopce používají zajímavou metodu brždění - pneumatikana níž jsou naloženy kameny, která visí na laně za vozem.
U odbočky na Bran pozorujeme menší průmyslový komplex s elektrárenskou chladící věží. Na elektrárnu je to příliš malé, naíc v okolí žádná jaderná být nemá (na tepelnou tomu chybí komín). Nakonec podle malé kolony usuzujeme na chemičku.
S blížícím se Branem houstne i dav turistů. Parkoviště je samozřejmě placené (deset tisíc na hodinu). ODstavujeme auto a jdeme na hrad. Pánové na pokladně evidentně právě snídají (a chutná jim). Přesto ji kvůli nám přerušují a prodávají nám lístky (20 tisíc na osobu). Procházíme parčíkem a stoupáme ke hradu. Odnikud se nedá udělat jeho pořádná fotka.
Žádný průodce se nekoná, alespoň že popis u vchodu je i v angličtině. Hrad sám je poměrně malý, navíc historické artefakty jsou evidentně ve složení, ve kterém je zanechal poslední majitel - vedle medvědích kůží zde tak nalezneme biedermeierovký salón či neobarokní nábytek.
Celkkově lze říci, že návštěva hradu za to nestojí. Z legendy a prostředí se dalo vytěžit daleko víc.
Na nádvoří si všímáme americké důchodcorodiny - chlap a dvě ženské (zdravíme Garyho, asi nový americký národní sport).
Slézáme dolů, procházíme tržiště (Dracula Bazar) a místní miniskanzen.
Vracíme se k autu a odjíždíme. Rozhodujeme se pro delší cestu přes Shigisoaru, kde má být zajímavé historické centrum.
Asi 20 kilometrů za Brasovem rozkládáme na parkovišti (spíš staveništi) vařič a děláme zeleninu a fazole z konzervy a kafe a čaj.
Parkujeme ve Shigisoaře. Procházíme pod věží s orlojem (ovšem figurky se prý mění pouze o půlnoci. Stojíme před domem, kde se údajně narodil Vlad Tepes - Drákula. Odtud vede značená stezka po pamětihodnostech města. Obcházíme stezku ale nic výjimečně zajímavého zde není.
Ještě zkoušíme najít otevřený obchod, kde by se dal koupit chleba nebo ovoce, ale vzhledem k tomu, že je neděle se nesetkáváme s úspěchem.
Odjíždíme směrem ke Scarisoarské jeskyni. Zkoušíme se v Mediasu ptát na jídlo u pumpy a v jedněch non-stop potravinách. Tam sice ani jedno nemají, zato štamgasti znají "Czechoslovakia" a české pivo. O kus vedle je restaurace, před níž na trávníku někdo (evidentně společensky unaven) vyspává.
O kus dál ve městě si všímáme otevřené tržnice. Parkujeme a nakupujeme nějaké ovoce (meloun, broskve, švestky) k večeři a nanuky k okamžité spotřebě.
Ukazatel benzínu se podezřele blíží k nule, takže hledáme pumpu, kde berou karty. To je trochu roblém, protože vylepená samolepka nic neznamená. Nakonec jednu nacházíme v Alba Iulia.
Blíží se večer, takže hledáme místo k zakempování. Po mnoha kilometrech nacházíme nadějně vypadající trávník za ruinami jakéhosi domu. Jdeme se zeptat do nejbližšího domu. Majitel se tváří, že je to jeho pozemek a že se můžeme utábořit.
Stavíme stany a dáváme se do večeře. Objevuje se stařík - majitel pozemku a beze slova nám ukazuje, že v noci přijde déšť a poteče tudy po kolena vody. Posunkově mu odpovídáme, že když se to stane, sbalíme stany, nahážeme je do auta a odjedeme. Zdá se že je spokojen a odchází.
Pokračujeme a prochází ještě domorodkyně (možná manželka) a dost hlasitě nám vysvětlje, že se přižene něco velkého (nevíme ale, co).
Protože domorodému odhadu počasí věříme (jen doufáme, že s intenzitou to tak drastické nebude), přesouváme pro jistotu stany i auto o nco výš.
Jdeme spát včas pro případ, že kvůli dešti budeme muset neočekávaně vstát a balit. Je asi deset hodin a SMS z domova mluví o záplavách v Čechách.
Okolo půlnoci skutečně začíná pršet...
Den 12
Celou noc prší, naštěstí ne tolik, že bychom plavali. Nicméně rozhodnutí nevyvazovat vnější stany (aby se daly rychle sklidit) se ukazuje být špatnou volbou. Vnější a vnitřní stan jsou přitisknuté na sebe a společě povlhají. Něco vody se dostává i dovnitř a trochu nám máčí spacáky. Jediný suchý je Tibor, který spí v autě.
V době plánovaného budíčku (v půl osmé) stále ještě prší, takže povalování ve stanech (nikdo z nás už stejně nespí) se protahuje do devíti.
Před devátou déšť ustává a jen lehce mží. Rychle balíme stany (s předsevzetím později je usušit) a odjíždíme. Přestává pršet docela a dokonce se chvílemi ukazuje slunce.
Směřujeme do Rosia Montana, kde jsou k vidění tzv. Citadely zlata - staré důlní chodby po těžbě zlata ještě z dob římských. Cestou hledáme potraviny, protože naše zásoby jsou téměř na nule.
Obojí nacházíme současně - vchod to areálu, v němž je muzeum, je pímo naproti malému obchudku se smíšeným zbožím (Magazin mixt).
Kupujeme dva chleby a dvě paštiky. Po půlce chleba a obou paštikách se jen zapráší.
Sekuriťák u vchodu si opisuje naše údaje z pasů a zanechává nás před vchodem do podzemí. Po chvíli se zevnitž začínají ozývat hlasy a posléze se zevnitř vynořuje průvodce - vyschlý stařík ve svátečním obleku a botách (tak z meziválečné doby) - a několik mladíků v gumových pláštích.
Poté, co zjišťuje, že se s námi nedomluví, diskutuje s jedním z nich, že musí zpět do podzemí a překládat do angličtiny. Ten si zapaluje cigaretu a s lahví od kokakoly plnou čiré tekutiny se přidává k naší výpravě.
Sestupujeme do podzemí, kde je údajně přes léto teplota okolo tří stupňů a v zimě okolo dvanácti.
Na otočce nám nabízí loka se slovy, že tenhle dynamit si nosí pořád s sebou. S díky odmítáme s tím, že musíme řídit.
Dozvídáme se, že se zde dělá průzkum pro nějakou kanadskou společnost, která zde chce potenciálně obnovit těžbu. Muzeum samotné spravuje dosavadní majitel - rumunská těžební společnost.
K muzeu patří několik prastarých i novějších strojů používaných při získáván zlata a několik kamenných desek a sloupků z doby římské.
Cena za exkurzi je poměrně vysoká - 25 tisíc, ale v porovnání s Branem, který byl jen o 5 tisíc levnější už se to vzhledem k množství načerpaných informací tolik nezdá. Už podruhé se vstupné vybírá až po prohlídce (poprvé to bylo na Polovražské jeskyni).
Přejíždíme do Ciscau, kde se má nacházet nejatraktivnější jeskyně Rumunska - Medvědí jeskyně. Potok vedoucí podél cesty plný bahna a vylitý z břehů. Také na silnici je místy plno bahna a kamení, takže se zdá, že domorodci trefili i intenzitu deště, nštěstí pro nás nejhorší bouřka asi prošla jiným údolím neř tím, ve kterém jsme nocovali.
Několikrát potkáváme ceduli "Drum in lucri". Diskutujeme o tom, jesti to znamená "Práce na silnici" nebo "Silnice v prdeli". Povětšinou to totiž obnáší utržený okraj silnice, obrovské díry, případně asfalt chybí vůbec. Kolem toho se pohybuje technika a dělníci jakési stavební firmy (Salina), takže asi první varianta je zrávně (i když druhá má také něco do sebe).
Ze čtyř odboček na Chiscau nakreslených na mapě fyzicky nacházíme až tu třetí.
V Chiscau je plno turistů, aut a stánků se suvenýry. Vhod do jeskyně se ukrývá v areálu budoucí restaurace tyčící se na svahu hory. Šlapeme nahoru a díváme se na ceny lístků - 35 tisíc pro dospělé a 20 pro něco, čemu nerozumíme. Ajka prohlašuje, že za 35 to vidět nemusí. Zkouším ukazovat ISIC a voila - ostáváme lísty za 20 tisíc. Za tuto cenu jde do jeskyně i Ajka.
Cvilku otálíme ve vestibulu (stámek s lístky je venku mimo budovu), potom se objevuje průvodce, trhá lístky a pouští nás do prvního patra. Ve vitríně zde stojí kostra jeskynního medvěda. Podle nálezu těchto koster je také jeskyně pojmenována.
Procházíme dvojitými ocelovými vraty do jeskyně. Jeskyně je opravdu nejatraktivnější z těch, které jsme dosud viděli. Je dobře nasvětlena (bohužel díky velkému provozu jsou před každým reflektorem krápníkt porostlé zelenými řasami) a jsou zde zbudovány betonové chodníčky se zábradlím. Tatam je romantika Polovražské jeskyně, kde jsme klouzali po vlhké podlaze mezi stalagmity.
Na konci chodby je ochoz kolem další medvědí kostry. Aškoliv jsme znatelně nestoupali, vycházíme na povrch nad vchodem - vpodstatě na střechu vstupní budovy.
Scházíme k autu a odjíždíme do Oradey, kde chceme udělat nějaké nákupy. Cestou hledáme místo na zakempování.
V Oradei se rozdělujeme, Ajka jde shánět nějakou muziku a oblečení, my jdeme koupit nějaký dlabanec (pokoušíme nějaké místní hamburgery, zítra se uvidí).
Ukazuje se, že Ajka žádnou hudbu nesehnala, vznik další rozepře kvůli zítřejšímu návratu do města (a z toho plynucího návratu na Slovensko za tmy).
Jdeme ještě zkusit obchod, který měl před půlhodinou otevřeno. Naštěstí tam ještě jsou, ukazuje se, že jsme se podívali na špatné otevírací hodiny (hudebniny se řídí podle videopůjčovny, která má ař do deseti večer).
Ajka kupuje tři CDčka místního folklóru a vracíme se na vyhlédnuté kempovaí místo (asi 21 zpět). Venku to vypadá na déšť, i v autě vládne ticho před bouřkou...
Kempjeme na louce asi 20 kilometrů od Oradey. O kousek vedle je skrz křoví vidět ještě další auto.
Smažíme luncheon meat na pivě a z vědeckých důcodů zkoušíme pilule na desinfekci vody. Lunch se povedl, poda je (podle Ajky) trochu cítit po "vejcovce". Mě připadá docela použitelná.
Stavíme stany a pro tentokrát vrchní stany pečlivě kolíkujeme a vypínáme. Moje evazote karimatka je docela slušně naucaná vodou a nejeví snahu uschnout. Naštěstí se Tibor opět rozhouje přespat v autě, takže na mě zbývá jeho karimatka.
Sousedi za soumraku odjíždí a i my jdeme spát. Budíček je naplánován na půl sedmé.
Den 13
Během noci začíná opět pršet. Tentokrát stany odolávají. Po probuzení dáváme počasí ještě půlhodinu na umoudřenou, ale nezdá se, že by se chystalo přestat cedit.
Vylézáme do deštivého rána a balíme mokré stany. Dnešním cílem jsou Beladice. Zprávy z Čech jsou čím dál tím černější - mluví se o rozsáhlých záplavách.
Stávám se prvním řidičem dnešního maratonu a odjíždíme směrem na Oradeu. Na pumpě za městem utrácíme zbytek rumunských peněz na benzín, chleba a vodu.
Přechod hranice probíhá víceméně klidně, jen musím dvakrát otvírat kufr a jeden z celníků skutečně porovnává fotky v pasech proti lidem sedícím v autě. Kolona aut je minimální, takže jsme odbaveni značně rychleji, než jsme čekali.
Změna po překročení hranic je nepřehlédnutelná - výrazně vyšší kvalita silnic, čistota vesnic a žádní volně pobíhající psi (a jiná zvířena).
Posedních 48 kilometrů před Budapeští najíždíme na dálnici M5. Platí se zde mýtné (za osobák 910 forintů).
Průjezd Budapeští je překvapivě dobře značen, situaci bohužel komplikuje značné množství stavebních prací ve městě.
Za Budapeští stavíme v jednom supermarketu (Spar), abychom utratili i zbývající forninty. Nakupujeme nějaký dárkový uherák, čabajky a potraviny jednak k okamžité spotřebě (je po poledni), druhak do Prahy, protože vzhledem k vynikajícímu času plánujeme dojet až do Prahy (pokud to půjde). Nějak jsme ale nezvládli výpočet, takže asi 230 forintů musí Tibor doplatit kartou.
Řízení se ujímá Ajka, trošku zablokovává výjezd z parkoviště, ale záhy bez "ztráty kytičky" odjíždíme.
Déšť opět zesiluje a napravo od nás pozorujeme zvýšenou hladinu Dunaje. Protože už jsme blízko slovenské hranice, pokoušíme se naladit některé slovenské rádio. To se nám posléze daří, bohužel se dozvídáme, že situace v Praze je výrazně horší, než jsme si mysleli. Přichází SMS od našich, jestli jsme v pořádku.
Vzhledem ke stále se zhoršujícím zprávám přemýšlíme o náhradní variantě - dojet k Tiborovi domů na Valašsko a počkat, až se situace trochu zlepší.
Překračujeme k hranici. Maďarský celník se jen zběžně dívá na pasy a pouští nás. Ajka dělá pokus ujet slovenským celníkům (asi tak o metr), Celník nás s úsměvem pouští bez kontroly.
Po menších zmatcích při hledání průjezdu Nitrou se dostáváme zadní cestou do Beladic. Vykládáme Ajčiny věci, dostáváme oběd (palačinky a kafe), nakládáme jiné věci, které chce vzít do Prahy.
V Nitře doplňujeme nádrž a (neúspěšně) sháníme slovenskou dálniční známku pro Tiborovy rodiče.
Motáme se v Trenčíně, ale asi na třetí pokud a po jednom dotazu nacházíme cestu správným směrem. Matoucím prvkem byl most, na němž se křižují silnice 61 a 507.
Na česko-slovenské hranici opisuje celník nějaké údaje z pasů do handheldu.
I Bečva se zdá, že trochu stoupla, ale zatím nikterak dramaticky.
Přijíždíme do Lešné, kde Tibor bydlí. Dostáváme večeři, stavíme Sikův stan ve slepě, aby uschnul. Seznamuji se se Sárou a asi po týdnu dáváme teplou sprchu.
Cel večer sledujeme zprávy, ale nevypadá to na rychlé zlepšení. Stále se odkládá doba, kdy má Vltava kulminovat.
Jdeme spát, jen Tibor se ještě dívá na nějakou kriminálku.
