Home

Abu Fandira 2006 - deník

Sun, 02.03.2008 - 23:07 — admin

Deník z potápěčského sdafari na Abu Fandira a St. John's

Galerie fotografií ze safari
Barva fotografií odpovídá hloubce, ve které byly pořízeny, schopnostem mého foťáku a schopnostem mým při následných úpravách v Gimpu... :-)

Video z houpající se lodi (XviD, 1MB)
Obsah


12. 9. 2006 - den 1
Prvního účastníka zájezdu potkávám už v metru - kdo by asi o půlnoci cestoval se dvěma bágly a oblečený jako by bylo doposud léto?

Před letištěm konečně potkávám známé tváře - Milana a Zelí. Postupně se scházíme a dáváme zabalit zavazadla. Radek jako obvykle trochu pozdě, ale do akademické čtvrthodinky se vešel. Jde vystát frontu na lístky, zatímco my ochutnáváme první "pravou moravskou" dezinfekci.

Příjemné překvapení je, že neletíme low-costem, ale ČSA, takže je naděle i na nějaký dlabanec :-)

Radek vnáší trochu chaosu tvrzením, že baterka (světlo) musí být v příručním zavazadle. Několik lidí trhá již zafóliovaná zavazadla, já na to rezignuji - HIDku mám v příručním a Lidl-záložka je rozebraná a bez baterií kdesi na dně batohu.

Další fámy byly ohledně povolené váhy zavazadel, prý je omezení na 5 (příruční) a 15kg (hlavní). To se nepotvrzuje, velká zavazadla prochází bez problémů a malá nikdo nekontroluje. Dozvídáme se, že let bude mít půl hodiny až hodinu zpoždění.

Procházíme pasovou kontrolou, řada lidí doplňuje zásoby lihu neprostých tekutin v místním duty-free shopu a obsazujeme stolky u jediné otevřené restaurace. Ta je 1. cenové skupiny, což znamená, že matonka nebo pivo je za 85 korun. Nechávám si zajít chuť...

Chvíli okouníme před vlezem do gate, Radek se rozmachuje opodál stojícím sloupkem a je zkrocen místní dohlížitelkou. Pak procházíme rentgenovou kontrolou. Kupodivu nikomu na batohu naditém elektronikou a hadicemi nepřipadá nic podezřelého.

Hodinové zpoždění se potvrzuje a místo v 3:05 odlétáme asi ve 4:15.

Zrovna se mi podařilo usnout a začalo se roznášet jídlo. Jsou to těstoviny s masem (podíl masa je překvapivě vysoký), salát a houska s máslem. Posléze nabízený čaj má sice chuť vývaru z dubové kůry, ale co se dá dělat.

Zatímco doplňujeme energii, začíná se nad východním obzorem objevovat rudý pruh - svítá.

Pod letadlem se objevuje poušť a já v řadě před sebou objevuji kolegu z bývalé práce.

Vyplňujeme papíry pro imigrační kontrolu s číslem pasu, cílem a důvodem pobytu...

Letadlo klesá poměrně strmě a před přistáním s ním cloumá vítr, přesto letadlo po čtyřech hodinách letu sedne celkem hladce na letiště v Hurgadě.

Vystupujeme na plochu a autobus nás odváží do haly. Jdu zkontrolovat místní záchod - je tam výběrčí a bere i českou měnu - dvacka končí v jeho ruce.

Radek vybírá pasy a jde zařizovat víza. Ty mají podobu dvou poštovních známek popsaných arabskými bukvami.

Po návratu dostáváme od úředníka razítko a jdeme vyzvednout zavazadla. Druhý úředník znovu kontroluje pasy (a zabavuje Jardovi Hejzlarovi propisku) a jsme venku z letiště.

Radek se vítá s místním člověkem z báze Dive Too, nakládáme bagáž na vozík a sebe do autobusu. Vzhledem k našemu počtu (cca 20) má každý dvousedačku pro sebe.

Jedeme do hotelu SeaGull na snídani. Kolem silnice jsou vidět hromady odpadků a spoustu stavenišť, která jsou prý netknutá už několik let. Dost mi to připomíná Rumunsko.

Vystupujeme před hotelem a asi ve čtvrt na jedenáct jsme v jídelně. Dozvídáme se, že snídaně skončila v deset, ale nakonec nám vyjednají, že něco dostaneme. Několik odvážlivců se pouští do džusu, já to radši nepokouším a dávám si čaj (asi z pěti sáčků ležících v konvici kdoví jak dlouho, chutí připomíná ten z letadla). K snídani přináší nějaké sladké pečivo, housky, arabský chleba, jogurt (ten jsem jen ochutnal), zeleninu (tu jsem neriskoval), sýry (dobré), párečky z velbloudího masa (daly se) a vejce. To nám nandaval rukou, což mě dost zděsilo, naštěstí se ukázalo, že je se skořápkou.

Po snídani máme dvacet minut rozchod, jdu do lékárny preventivně koupit Antinal (jeden dolar, případně 5 egyptských liber). Desetidolarovka má hodnotu 57 místních, kterých mi také 52 vrací. Papírovky vypadají dost jeté.

Podle informací má voda 31 stupňů, takže žraloci budou v hloubce. Navíc docela fouká, takže hrozí vlny. Jarda barvitě líčí zážitky okolo lodních záchodků.

Po půlhodině se objevuje Radek, že ještě kopírují jeho pas a certifikaci kvůli povolení ke vstupu a máme ještě čtvrt hodiny počkat.

Čtvrthodina se protahuje na čtyřicet minut, během níž ještě jdeme koupit vodu (4.50 za 1.5litru). Radek se vrací s tím, že někteří mu nedali čísla pasů (neptal se na ně), tak si je vymyslel a při porovnání dat s imigračními formuláři se na to přišlo, takže je musel opravit.

Ve čtvrt na jednu konečně nasedáme do autobusu a odjíždíme do Hamáty, kde máme nasednout na loď. Pravděpodobně ještě budeme zastavovat v Safaze (1.p Safaga).

Silnice jsou dva asfaltové pruhy vedoucí pouští a lemované odpadky a staveništi. Po levé straně je ovšem výhled lepší, je tam modrá mořská hladina.

Vypadá to, že módní způsob osobní dopravy je na ložné ploše náklaďáku, vršku cisterny...

Protože jedeme podél pobřeží, většinu naší trasy lemují hotelové resorty - pozemek oplocený vysokou zdí, která má pravděpodobně odděli sterilní prostředí uvnitř od reálného světa kolem. Jen na málo místech podél silnice žijí normální lidé. Kromě několika málo měst to většinou znamená chatrč z čehosi, nádrž na vodu, vedle stojící solární panely a na střeše satelitní anténa. Ta je tu vůbec častým zjevem.

Zastávka v Safaze se nakonec nekoná. Zato nás odstavují na jedné silniční kontrole a objevuje se teorie, že řidič kapku překročil maximální povolenou rychlost. To se nepotvrzuje, prý jen kontrolovali počty lidí.

Zastavujeme u něčeho jako bistro v Al Quasyru. Radek se s majitelem evidentně zná. Dávají shi-shu, my ostatní nanuky.

Kolem šesté konečně dojíždíme k molu, nakládáme bágly a auto a přesouváme se na konec mola. Zodiaky se převážíme na třicetimetrovou loď Sea Ya, která se nám na týden stane domovem :)

Začínáme briefingem o chování na lodi. Asi nejvíc překvapující může být, že toaletní papír se používá jen na dosušení (na hrubou očistu slouží něco jako bidet - malá sprcha na hadici) a pak se hází do koše. Důvodem podle mého odhadu je, aby se splašky daly snadno vypustit do moře.

Dneska už se potápět nebude, tak jen po sestavujeme výstroj, večeříme a pouštíme se do ochutnávání zásob. Dneska ještě můžeme, jindy by to znamenalo konec potápění ten den.

Spím v podpalubí v horní posteli. Generátor dělá celou noc slušný hluk, ale prý si zvyknu...


13. 9. 2006 - den 2
Po ranním briefingu o potápění ze zodiaku snídáme a čekáme na povolení.

Postupně se objevují informace, že celník už je u kapitána, takže nakonec po deváté přece jen odjíždíme.

Plavba trvá asi hodinu a půl, jsou docela slušné vlny (znalci tvrdí, že tak pět metrů).

Přijíždíme na lokalitu Litte Abu Gasawa a po briefingu vyrážím na svůj první mořský ponor. Viditelnost je skvělá, ryby taky nějaké, ze zajímavějších jsme viděli čtverzubce (nafukovací ryba) a trnuchu (modře tečkovaný rejnok). U toho mě docela překvapila velikost, řekl bych, že včetně ocasu nemá moc pod metr.

Přesouváme se na další lokalitu - Gotta Satya (?). Čeká nás driftový ponor - zodiakem se odvezeme proti proudu a ponorem se vrátíme zpět k lodi. Sedm potápěčů a řidič člun docela zatíží, takže poměrně brzy je v něm dvacet cm vody - až po motorovou přepážku.

Obligátním filmovým pádem lahví napřed se vrháme do vody. Lokalita je podobná předchozí, chybí zde ovšem vrak. Zato vidíme docela urostlého čtverzubce a u lodi i napoleona.

Další přejezd a je tu noční ponor na Macao Island. V tradici českých ponorů je i tento nejbohatší. Začínáme malou a velkou murénou, pokračujeme přes ráčky poustevníky a ježdíka až k perutýnům. Napřed jeden docela maličký, ale ten druhý už 30 cm má. Zjevně se mu líbí naše světlo, pluje s námi docela dlouho. Na dně je spousta odpadu (údajně od rybářů) a v jednom místě i prázdné ulity a ulámané korály. I tak si někdo představuje kochání se. Jedna skupina viděla i olihně, takové štěstí jsme ale neměli.

Po večeři je jako zákusek puding, jeden z kousků Radek promptně přemisťuje do Zelího boty jakožto předzvěst jeho zítřejších narozeninových "oslav".

Kuřáci dávají obligátní shi-shu a před půlnocí jdeme spát. Čeká nás celonoční přesun, čili rachot motorů a postel poletující o metr sem a tam.


14. 9. 2006 - den 3
Na rozdíl od řady jiných lidí se mi daří prospat celou noc, budí mě až ráno nechutné vedro (okna byla zavřena kvůli jízdě (a oprávněně, bylo na nich nacákáno) a asi zdvojnásobené houpání lodi.

Den začínáme ponorem na Ras Abu Fandira. Opět jde o driftový ponor a odváží nás zodiaky. Poučeni z minula nakládáme jen pět lidí na loď. My, coby první skupina to zvládáme bez problémů, při druhé z jízd nevydržel jeden z motorů a údajně ho musel druhý zodiak táhnout.

Naši skupinku vede Esh (místní divemaster) - místo neoprénu se potápí v tričku a bermudách (a asi 20 let starém žaketu). TODO podívat se do logbooku, co jsme viděli.

Po snídani přejíždíme k blízkému reefu Gotta Abu Fandira (gotta údajně znamená reef částečně vyčnívající nad hladinu). Opět přichází čas na zodiaky. Motor je údajně opraven, ale když dojde na věc, vypoví znovu službu a zatímco se ho posádka pokouší opravit, smažíme se ve výstroji a ve vlastní šťávě. Nakonec se zadaří téměř současně s návratem prvního člunu. Dva buddy týmy díky chaosu při nakládání končíme rozděleny do dvou lodí.

Asi jsou větší vlny nebo méně zkušený "šofér", každopádně znovu nabíráme vodu (především nacákáním předem), tentokrát tolik, že se motor málem udusil. Proto zoufalého kormidelníka vysvobozujeme a skáčeme do vody.

Skládáme se do správných buddy týmů a vyrážíme podél útesu. Poprvé beru pod vodu foťák a pokouším se něco vyfotit. K mému zklamání fotky vypadají mizerně jak s bleskem, tak bez blesku, jak s automatickým tak s manuálním vyvážením bílé. No ale snad se to poddá.

V jednom místě ponoru potkáváme trnuchu s useknutým ocasem. Milan našel šneky, tak je pro Jardu fotíme. TODO ostatní zážitky.

Přesouváme se na další lokalitu - poblíž asi stometrového přerušení osmikilometrového útesu Abu Fandira. Zde jsou v plánu celkem tři ponory - dnes dva z lodi na jednu stranu a zítra driftový z druhé strany.

Po obědě se účastním teorie na nitrox. Vzhledem k nastalému chaosu při plnění jdeme do vody poměrně pozdě, takže se vracíme prakticky za setmění.

Během ponoru potkáváme murénu hned pod lodí, o kus dál perutýna a potvory podobné mořským koníkům (jehly). Poblíž místa obrátky je docela dost hejn ryb.

Můj první dojem z nitroxu je sucho v krku a pocit jako po lehké opici.

Na prakticky ihned následující ponor vyráží prakticky všichni až na čtyři. My jsme usoudili, že nám tři ponory za den stačí (navíc alespoň mě osobně lokalita nepřišla nijak úžasná).

Po večeři se na horní palubě koná oslava Zelího narozenin. Kuchař dokonce na jeho počest upekl dort. "Darem" jsou sesbírané zbytečnosti, takže se mu sejdou věci jako tři menstruační tampóny, prázdná tuba Fenistilu nebo houska s kuřecím řízkem dovezená ještě z Prahy.

Na hranici světel lodi vidíme něco, co by mohlo být hejno olihní. Beru masku, ploutve a světlo a plavu se podívat. Bohužel se ukazuje, že je to jen pěna a modré medúzy, které z dálky vypadaly jako oči.

Zábava pokračuje dál, připojuje se i posádka, já jsem tuhý, tak jdu spát.


15. 9. 2006 - den 4
Přes Jardovy snahy se ranní ponor neodkládá, ačkoliv po něm nikam nechvátáme a i druhý dnešní je na stejném místě (první ze člunu, druhý z lodi.

Během ponoru jsme viděli docela dost trn uch (tentokrát i s ocasem, z toho jednu na čistící stanici, bohužel to byls nějaká netýkavka, takže se mi ji s pyskounem vyfotit nepovedlo. Viděli jsme (z dálky) hejno větevníků (?) = červi čouhající ze dna, prý stačí blízko nich rychleji vydechnout a okamžitě se stáhnou do svých děr.

Po obědě nás čeká další nezapomenutelný zážitek - pětihodinový přejezd na St. John's. To že Esh nabízí preventivně prášky proti kinetóze, je podezřelé, to že posádka uvazuje zodiaky pěticentimetrovým lanem a zajišťuje lahve i přepravky je ještě podezřelejší.

Obavy se potvrzují - po vyjetí ze závětří útesu začíná tanec svatého Víta - jedeme přímo proti pětimetrovým vlnám. Několik bláznů se vystavuje na špičce a čeká, až je voda ohodí. Já se po hodině obcházení ukládám na horní palubě a pokouším se usnout, což se mi asi na hodinku daří. Během plavby zahlédneme delfíny, napřed jednoho a pak čtyři v synchronizovaném skoku. Vše je ale příliš rychlé a není šance něco vyfotit.

Nicméně, vypadá to, že všichni cestu ustáli "bez ztráty kytičky" a kotvíme u prvního útesu souostroví - u Dangerous Reefu. Název patrně pochází od toho, jak bezpečné je zde kotvit za velkého větru. Už je zde jedna loď (Oxford Safari) a mobilní závisláci se také dočkávají - je zde i signál...

Protože odsud hned ráno odjedeme, nenechávám si ujít noční ponor. Radek slibuje spousty perutýnů, napoleony a španělské tanečnice, nic z toho jsme ale neviděli. Neviděli jsme ani Jardova "silka" (žraloka). Ale už kvůli jeskyňkám v reefu ponor stojí za to.

Večeři předchází zdržování - posádka pro nás připravila večeři při svíčkách (docela odvaha na lodi :-). Každopádně kuře bylo vynikající. Následuje sladká rýže s kokosem a rozinkami na horní palubě. Je po jedenácté, takže jdeme spát, přejezd začíná ráno ve čtyři. Ještě tu s Milanem a Jirkou nadáváme na operační systémy a spol...

Po čtvrt na jednu mám konečně dopsáno, vypínám a jdu spát.


16. 9. 2006 - den 5
"Budíček" nakonec není ve čtyři, ale skoro o hodinu a půl později. V 5:20 loď startuje motory a dynamika postele dostává nové dimenze.

Přistáváme na Small Habili. Jsme zde zatím sami, ale v dálce je vidět asi šest lodí. Ponor nám obzvláštní vlny a proudy.

Zanořujeme se a prakticky hned kvůli proudu rezignujeme na původní plán spirálovitě kroužit kolem útesu. Místo toho pendlujeme cik-cak při jedné jeho stěně a klesáme do hloubky. Padáme asi do 38 metrů, když vtom v modrém oparu v dálce zahlédneme žraloka. Pravděpodobně šlo o asi dvoumetrový exemplář šedého útesového. Během zlomku vteřiny nám ovšem mizí v modři.

Na počítači mi naskakuje dekomprese, takže začínáme stoupat. Zastávka v devíti metrech ještě ujde, ale v šesti to s námi hází jako s kusem hadru. Zuby nehty se držím kousku holého šutru (po včerejší zkušenosti, kdy jsem se rukou otřel o korál a pak mě celý ponor svědila). V jednu chvíli ukazuji Milanovi počítač a úchop jednou rukou se ukazuje tvrdě nedostatečný. Nejbližší poryv mě nemilosrdně vrhá na korálovou stěnu za zvuku drcení (korálů, ne kostí).

Poslední zastávka ve třech metrech, kdy visíme na pěticentimetrovém kotevním laně a vlajeme o metr nahoru a dolů je proti tomu selanka. Každopádně šlo o zajímavou zkušenost.

Při vynoření vidíme, že vedle zaparkovala další loď. Vysypala potápěče poměrně daleko od útesu, takže než se k němu přes proud dohrabou, přijdou pravděpodobně o velkou část vzduchu. Ve chvíli, kdy druhá loď odjíždí, vidíme, že za sebou nechala zapomenutého potápěče (patrně díky proudu skončil na opačné straně lodi, než byl útes (bójku podle všeho neměl, mával jen rukama). Naštěstí jsme si ho všimli a máváním na něj upozornili i "jeho" loď.

Další dva dnešní ponory jsou na blízké lokalitě - Umm El Arog. Těsně po nás přijíždí další dvě lodi, takže pod vodou je to docela dálnice. Je tu ale celkem živo, spousta trnuch... Pár lidí vidělo dokonce i želvu, takové štěstí jsme ale neměli.

Po obědě to vypadá, že došly zásoby pitné vody, v plánu je (pokud jsem to dobře pochopil) obchod s jinou lodí téže báze (Scorpionem).

Noční ponor je v plánu na Cave Reefu. Milan má ale vybité akumulátory v hlavním světle, takže z mé nabíječky, kusů drátu, víčka od opalovacího krému, stahovacích pásek a duct-tape vyrábíme vpravdě macgyverovské připojení. Účel světí prostředky a vypadá to, že to i funguje...

Odpolednímu ponoru předchází chaos s foukáním. Měli jsme mít nitrox (a kompresor ho i ukazoval), ale v lahvích skončil vzduch. No co naděláme, lezeme do vody se vzduchem.

Uprostřed ponoru máme štěstí - konečně potkáváme žraloka zblízka. Sice je to jen asi metrové miminko žraloka bělocípého, ale i to se počítá. Evidentně je to manekýn a rád pózuje, měl spoustu příležitostí nám zmizet, ale přesto vždycky jen udělal kolečko a zůstával na stejném místě.

Po ponoru si Jarda všem vylévá srdce, že mu Radek zkazil pečlivě připravený závěr. Následuje zvedání schůdků, dovoz Radka a spol zodiakem a po jejich příjezdu několikanásobné vzájemné házení do vody.

Plány se zase mění a místo plánovaného přesunu na Cave Reef zůstáváme i na noční ponor zde. Přijíždí Sea Scorpion s majitelem potápěčské báze. Následuje čilý zodiakový provoz, po Eshovi a kapitánovi odjíždí i Radek s Milanem a Petrem na prohlídku nového přírůstku flotily - Queen Hanna.

Na noční ponor nás jde nakonec jen šest. Ze slibovaných španělských tanečnic nakonec nevidíme ani jednu, trochu to kompenzuje urostlá muréna a barakuda.

Spát se jde včas ráno je v plánu přejezd a hloubkový ponor za svítání na Big Habili.


17. 9. 2006 - den 6
Ráno bylo "trochu řídké", takže si preventivně ordinuji Antinal a Immodium, abych přestál ponor v suchu a čistotě. Podle náznaků nejsem jediný, asi se kuchaři včera něco nepovedlo...

Po relativně krátkém přejezdu (ale rozhodně ne dvaceti minutách, které avizoval Radek) pořádáme hromadný seskok z plata na kraji útesu (loď na nás má čekat na druhém konci). Mě nějaký horlivec skáče na hlavu, Milanovi vlna sebrala masku, ale naštěstí ji našel.

Mělo by tu být spoustu velkých ryb, takže padáme do hloubky a snažíme se nějakou zahlédnout. Ani v naší maximální hloubce jsme nebyli úspěšní (potkáváme jen jednu menší murénu), po ponoru se dozvídáme, že žraloci byli až v 65 metrech. Dole si všímám, že se nás drží Jitka a nikdo s ní. Myslel jsem si, že se chytila špatného buddyho, ale na hladině se dozvídám, že k nám byla přidělena.

Vynořujeme se mezi naprosto cizími loďmi. Poprvé nás tak vyzvedává zodiak. Z paluby zkouším počítat, kolik se zde sjelo lodí, končím u deseti (možná je ještě nějaká v zákrytu. I ve vodě bylo víc bublin než vody, zjevně jsme se ocitli ve frekventovaných končinách. Na obzoru je vidět dalších pět lodí.

Aby nebylo dobrých zpráv málo, prý už nebude nitrox. Zrovna teď by se docela hodil, na počítači už mám nasbíráno 30 hodin do vysycení a 17 hodin no-fly.

Radek s Eshem opět přejíždí na Scorpiona, asi na slavnostní snídani :-)

My přejíždíme na další útes - Big Gotta (slovo má znamenat útes částečně vykukující nad hladinu - sem tam je opravdu kousíček šutru vidět).

Je zajímavé, že při snídani si většina lidí bere jen palačinky...

Zatímco dopisuji deník, loď z ničeho nic startuje motory a odjíždí. Vypadá to, že to tady na ponor nevypadá...

Přijíždíme ke Cave Reefu, kde už čeká Scorpion. Na palubu naběhnou Radek s Eshem a hodí našeho kapitána do moře. Dozvídáme se, že teorie o posunutí místa setkání byla příliš fádní. Kapitán prostě vypnul vysílačku a ujel. Scorpion tedy musel vyrazit za námi, což nepotěšilo Maďary na palubě, kteří tak přišli o poslední ponor na souostroví St John's (stejně jako my).

Cave Reef, jak už název napovídá je protkán sítí chodeb (nevím, jestli se tomu dá říkat jeskyně, ve stropě je často díra, kterou proudí dovnitř světlo. Vzniká tak zajímavá hra světla a stínu. Zapínám foťák a bliká na mě varovná hláška "NO CARD". Protože mi před ponorem foťák v pouzdře vyklouzl z ruky a spadl asi z půl metru na dřevěnou palubu, v duchu se s ním loučím.

Jeskyně samy o sobě jsou parádní, potkáváme i trnuchu. Jedinou nevýhodou je brutální množství lidí (kotví tu asi čtyři lodě). Množství samo o sobě by nevadilo, horší je, že v závislosti na potápěčských (ne)schopnostech někteří ručkují po korálech, jiní kopou do jemného písku na dně...

Po proplavání jeskyní a přilehlých korálových zahrad se vracíme pod loď. Tam Radek laškuje s napoleonem (tak stokilová ryba) - pohazuje si vajíčkem, které by si napoleon určitě rád dal (dát se mu ale prý nesmí, cholesterol by ho zabil). Takže pro jistotu se Radek obětuje a vejce nacpe do sebe sám.

Při vynořování se Radek chápe Jardova foťáku a Jarda mu pak celý oběd otlouká o hlavu, že ho rozbil (ale vzhledem k tomu, že s ním odpoledne zase fotil, to nemohlo být tak zlé. Můj fotoproblém se taky vyřešil, na vině byla karta povysunutá ze slotu.

Dalším přejezdem se vracíme k Sarnaka (Macao?) Islandu, kde jsme dělali první noční ponor.

Přijíždí domorodá kánoe se třemi dětmi. místo jednoho pádla mají tyč s jakýmsi terčem na konci, místo druhého jen tyč. Teorie je, že žebrají jídlo a benzín. Každopádně někdo s posádky bere jejich kanistr a na chvíli s ním někam odchází. K tomu dostávají pytel čehosi a Radek jim navíc dává nějaké sušenky. Nejmenší z dětí je celou dobu drží jako nějaký vzácný poklad.

Majitel potápěčské báze, který je zrovna na naší lodi, sedá k nim do člunu (při tom je skoro převrací) a jede s nimi na Scorpiona, kde fasují podobný pytel. Pak odjíždí někam ke břehu. Takže to vypadá, že bydlí někde na téhle hromadě písku a kamení.

Odpolední ponor vynechávám, místo něj vyrážím s foťákem, maskou a ploutvemi udělat fotku lodi "z rybí perspektivy". Pak se ještě motám kolem reefu ve snaze nafotit nějaké ryby v malé hloubce. Vypadá to ale, že člověka bez výstroje se bojí ještě víc než potápěče vypouštějícího bubliny (a možná hraje svou roli i barva :-)

U horní kormidelny se scházíme fotografická skupina s cílem zvěčnit západ slunce nad ostrovem. Jarda si posílá Janu jakožto model do po popředí a (mírně řečeno) hlasitými povely ji nastavuje do vhodné pózy.

Noční ponor tentokrát dáváme na druhou stranu reefu než minule. Olihně sice nepotkáme, zato jsme konečně viděli španělskou tanečnici. Dále pak už obligátní trnuchy, taky perutýnů tu je jak nas...tláno. Jednoho pozorujeme při lovu, zhltnul rybku snad o třetině své délky. Pak se za námi táhl skoro celý ponor těsně za hranicí osvětlené plochy.

"Adváncové" (několik lidí si tu dělá kurz AOWD) mají během nočního ponoru plnit Search and Recovery. To spočívá v prohledání dané plochy a nalezení PETky s papírem uvnitř. Ovšem "poklad" náhodou nalezl Jarda při fotografování, první skupině ho ukázal a ta si ho odnesla s sebou, takže ta druhá měla smůlu.

Na věčeři se sešlo celkem málo lidí, faraon asi řádí...

Po večeři je opět dezert - tentokrát červený průhledný rosol (interně přezdívaný amarouny).

Ani se nekoná žádné sezení na horní palubě, všichni jsou po náročném týdnu utahaní.

Zítra nás čekají poslední dva ponory před odletem.


18. 9. 2006 - den 7
Místo plánovaných tří hodin ráno začíná přejezd po čtvrté. Klasicky to houpe, navíc trup vydává zajímavé praskavé zvuky, ale to je prý normální.

Opět potkáváme delfíny, tentokrát hejno snad dvaceti kousků. Bohužel míří celkem rychle opačným směrem než my, takže si jich moc neužíváme.

Jsme na lokalitě El Mak Sour, kde je prý na jaře líheň kladivounů. Ovšem v této době máme smůlu.Sice okolo třiceti metrů vidíme obrovského kanice, ale jinak je to tu korálová klasika. Ale konečně vidím alespoň částečně úspěšný pokus trnuchy zahrabat se. Z "úspěšnější půlky" je opravdu vidět jen oko a ocas.

Po ponoru Radek a Eshem kontrolují počítače - prý byla stanovena max hloubka třicet metrů (na tabuli u toho bylo napsáno "Pepa:", ale budiž. Mých 30.7 prochází, rekordmani dostávají držkovou.

Jarda má další veselou historku s foťákem. Odložil si ho na dno (je to pouzdro se zrcadlovkou a dvě světla, na suchu bratru 14 kilo) a plaval někde poblíž. Vtom se "bubák" (asi místní divemaster ze sousední lodi) raketovým sestupem vrhnul dolů, sebral foťák a začal s ním stoupat. Naštěstí ho Jarda zpozoroval a po krátkém gestikulačním "vysvětlování" - nene, to je moje, koukej to položit - to vzdal (prý vypadal, že nerad) a položil sestavu zpět do písku.

Při snídani nastává menší boj o palačinky: poté co první parta asi čtyř lidí sežrala celý tác, začal kuchař palačinky z druhého tácu přidělovat stylem dvě na osobu a ani tak nevyšlo na všechny.

Jako kompenzaci dostáváme slíbený třetí ponor a možná i šnorchlování s delfíny.

Na další lokalitu (Malahi) přejíždíme pomaleji, naštěstí je to blízko. Důvodem je výpadek jednoho z motorů, prý potřebuje vyměnit olej nebo tak něco (nevěřím, že to by byl důvod pro odstavení). Manévrování s jedním motorem je zjevně náročnější a loď se při kotvení pohybuje docela nezdravě blízko útesu. Vrakový ponor přesto naštěstí plánovat nemusíme.

Nějakým záhadným způsobem bylo při foukání zapomenuto na moji láhev. Problém se řeší a konečně skáčeme do vody. Tentokrát neberu foťák s tím, že všechno už jsem viděl. Jak se ukáže, byla to chyba.

Hned pod lodí jsou dva obří napoleoni. Jsou dost drzí, zřejmě zvyklí na lidskou přítomnost, takže po vejcích chňapají docela zblízka. No ale co čert nechtěl. Jitka vyrazila na ponor ve své "noční" čepičce s bambulí. Jeden z napoleonů (asi tak ve velikosti a váze potápěče včetně výstroje) se k ní připlížil zezadu a bambuli zhltnul. Naštěstí mu ji Milan ještě stačil sebrat (i když, možná mu ani nechutnala). Všichni jsme se lámali smíchy, bohužel to nikdo nevyfotil.

Zbytek ponoru byl průměrný nebylo to nic, co bychom jinde neviděli.

K obědu se podávaly (výborně nakořeněné) ryby koupené včera od místních rybářů.

A je tu poslední ponor a poslední lokalita - Claudea Reef. Stylem se dost podobá Cave Reefu - spousta jeskyněk a prolézaček s hrou světla a stínů. Radek se rozhoduje pro obzvláštnění ponoru a bere si žaket obráceně (lahví na břicho) a ploutve na ruce. Ty mu ale dlouho nevydrží a uchyluje se k jejich tradičnímu umístění - na nohy.

Vzhledem ke čtyřem lodím tady je pod vodou zase dálnice. Naštěstí dno není moc zkopané a docela mě překvapují křehké keříčkové korály v zúžených místech - asi mají svého anděla strážného...

Při bezpečnostní zastávce se Radek pouští do další sady hrátek - přehazování masky, vypouštění kroužků, parašutistické formace...

Vylézáme z vody a loď míří k ostrovu Siel, kde budeme trávit noc. Vzhledem k tomu, že stále ještě jezdíme na jeden motor, přijíždíme prakticky za soumraku. Přesto pár odvážlivců vyráží na procházku po pláži.

Na lodi se mezitím schylule k dramatu. Posádka dovezla kůzle, hlavní to chod dnešní večeře. Slabé městské žaludky se jdou podívat na roztomilé zvířátko, pak zhora před porážkou pokřikují "No" načež padají silná slova o vegetariáství a vynechání dnešní veřeře. Jirka to navíc doplňuje pro daný stav společnosti ne úplně vhodnými výlevy, zdá se, že mu ještě chybí míra. Nálada řady lidí padá na bod mrazu.

Je to trochu pokrytecké, i maso na tácku v obchodě kdysi bylo "roztomilé", ale to je asi dáno stavem společnosti. Naše loď jen měla "smůlu", že porážka byla tady.

Vrací se turisté z pláže. Prý bylo celkem veselo, dostali varování před zelenými jedovatými hady, navíc Radek poslal pryč člun. Zelí se rozhodl plavat (a skončil s odřeným kolenem), zbytek se vnutil na člun jiné lodi.

Posádky rozdělávají na pobřeží ohně a začínají kůzle opékat. U druhého ohně se pokouší o pravý arabský chléb pečený v písku a uhlících.

Čluny nás odváží na ostrov. Našemu člunu as iv půlce cesty zhasíná motor, naštěstí se ho podařilo znovu nastartovat a nemuseli jsme plavat. Člun nás vysazuje asi 50 metrů od ostrova, při vzpomínce na včerejší plejádu perutýnů se mi do vody úplně nechce. Ale daří se a jsme na břehu.

Usazujeme se a začínáme chlebem s příchutí písku a brutálně silnou a sladkou kávou. Večeře naštěstí nespoléhá jen na kůzle, jsou tu i dvě krůty. To se ukazuje jako výhra, kůzle je pod vrchní černou krustou krvavé. Neměl jsem odvahu to zkusit, kdo měl, skončil po prvním soustu.

Po večeři se posádky chápou "nástrojů" (barel od vody, plechovka od sušenek, ale je tu i skutečný bongo-bubínek) a začíná večer u táboráku se zpěvem a kytarou (teda bez kytary).

Většina lidí od nás zmizela hned po večeři, poslední čtyři mohykáni posloucháme skoro do půlnoci. Pak se necháváme odvézt na loď. Chvíli pozorujeme lovící olihně, pak jdeme spát.


19. 9. 2006 - den 8
Ráno je ve znamení příprav na odjezd. Téměř všichni balí, jen Milan prohlašuje, že to nechá až na poslední chvíli před odjezdem, kdy už bude klid. Je zajímavé, že ačkoliv se nějaké zásoby ujedly, nacpat věci do batohu je složitější než při odjezdu.

I na snídani je poznat, že zásoby melou z posledního. Z pečiva už je poize arabský chléb a pak nějaké dost sladké (ale dobré) medové pečivo.

Radek a pár sluncechtivých vyráží znovu na ostrov, ale řadě lidí už se nechce a zůstává na lodi.

Po asi půlhodinové plavbě přistáváme v Hamatě, odkud jsme před týdnem vypluli. Následuje řeprava zodiakem a pochodové cvičení po molu (překvapivě se pevná zem po týdnu na lodi ani nehoupe). Tentokrát už jsou zde i děti za bakšiš nosící zavazadla. Na moc si nepřijdou, většinu těžké bagáže opět veze stará terénní Toyota. Na turisty jsou docela vycvičené, jedno z nich ukazuje přímo do peněženky, jakou odměnu by chtělo.

Po společné fotografii u místních vraků nasedáme do autobusu a míříme do Hurgady. Po asi půlhodině jízdy začne motor vydávat divné zvuky, takže řidič zastavuje. Chvíli něco kutí vzadu, pak se s někým vášnivě baví po telefonu. Výsledkem je, že musíme počkat na druhý autobus, který veze Maďary ze Scorpiona. V hlavě mi zní písnička o cestě pouští (TODO najít název).

Po hodině čekání jsme opět "on the road". V autobusu je torchu těsno, kromě nás dvaceti a devíti Maďarů jím jede i část posádek lodí. Většina z nich postupně vystupuje, takže v Al Quasyru už je docela místo.

Zastávku děláme u něčeho jako plážová restaurace - šikmý písčitý svah do vody, lavičky, plastové židle a stolky. Radek nás zve na kolu jako odškodné za útrapy s autobusem. Péťa (který v autobusu ztrestal skoro celou láhev ginu, o whisky nemluvě) se dvěma místními dětmi plácá hrad z písku.

Maďaři se tváří trochu rezervovaně a postávají stranou, pak si přece jen sedají a dávají shi-shu.

Do Hurgady zbývají asi dvě hodiny cesty. Při předchozí cestě mi to nedošlo, ale ve městech velmi často a mimo města poměrně často jsou na silnicích zpomalovací pruhy. Asi to dává smysl, silnice táhnoucí se x kilometrů víceméně rovně pouští určitě svádí k zašlápnutí pedálu do podlahy a mikrospánku. I tak náš autobus jede stabilně něco kolem sto dvaceti (povolená rychlost peo autobusy je osmdesát).

Přijíždíme na letiště, vykládáme a loučíme se s Eshem. U vstupu nastává první komplikace, Jana někde pohřešila "letenku" - papír co jsme nafasovali v Praze. Nakonec se to nějak řeší a předpokládaná pokuta se snižuje z 600 dolarů na dvacet.

Hoši u balení zavazadel zdá se nejsou úplně kompetentní. To co v Praze zvládal jeden člověk, tu řeší čtyři. Jeden organizuje frontu, druhý vybírá peníze, třetí balí a čtvrtý odnáší náhodně vybraná zavazadla k vedlejšímu balícímu místu. Ani kvalita jejich práce není nijak oslnivá.

Odbavujeme se (už teď na tabuli svítí plánované zpoždění padesát minut), vyplňujeme imigrační formulář o odletu a procházíme výstupní procedurou. Jeden úředník nám protáhne pas čtečkou a orazítkuje vízum oválným razítkem, o pět metrů dál se druhý do pasu podívá, jestli je opravdu oražen. Ale nezaměstnanost určitě bude nízká.

S kabinovým zavazadlem procházíme podruhé rentgenem (poprvé to bylo při vstupu na letiště). V italské stravovně dáváme pravou italskou pizzu (vypadající jak americká), někteří nejmenovaní dávají trojúhelníku pro jistotu dva a dva tousty k tomu. Pak se rozprcháme po spoustě místních duty-free a suvenýrech.

V duty-free se dvěma tabulkami čokolády a celým davem rusů zásobujících se chlastem na další dvě století musím protrpět více než půlhodinovou frontu u pokladny. V krámu naproti ještě kupuji kelímek halvy, cena má být sice dvacet liber, ale když prodavači ukazuji, že mám jen osmnáct, přijímá se slovy "No problem". Takže skutečná cena asi byla tak deset :-)

Ze suvenýrů kupuji plakát s lokalitami Rudého moře a skládací arch s obrázky rybiček, abych měl doma co ukazovat.

U vchodu na záchody přímo pod cedulí s mnohojazyčnými nápisy "No tips", "Kein Trinkgeld" a podobnými zavrhujícími placení stojí chlápek s nataženou rukou. Ukazuji, že nic nemám a procházím kolem něj. Stejně to dělají i další. Pak ještě u umyvadel zkouší podávat toaleťák na utření rukou, ale zjevnš ani to nezabírá. Zjevně na ceduli chyběla verze nápisu v arabštině, kterou by si mohl přečíst.

Brána otevírá, procházíme jako jedni z posledních. Zatímco čekáme na autobus, diskutujeme, jestli by nás při pokusu dojít k letadlu, které stojí necelých sto metrů od nás, zastřelili. Přijíždí autobus s nápisem VIP, nastupujeme a autobus čeká (asi na Godota), pak pojíždí k letadlu, znovu čeká, pojíždí dalších deset metrů a konečně nás pouští ven.

Nastupujeme a téměř s jedenapůlhodinovým zpožděním opouštíme Egypt. Kapitán letadla má asi hovornou náladu, protože asi pět minut podrobně popisuje pod jakým azimutem a přes která města poletíme. Avízuje i možnost vidět osvětlené pyramidy, ty ale při přeletu nesvítí, takže sedadlem do uličky o nic nepřicházím.

Po přistání mám v telefonu od Tibora zprávu "Nenastartoval jsem, ale jedu", tak jsem zvědavý, co a jak. Tipuji na Lesu. Docela dlouho čekáme na zavazadla.

Po výlezu se dozvídám, že Tibor vybitou baterii z auta nahradil baterií z Hany (robota). To by mě asi nenapadlo... :-)